Mischka´s Fantastic Beadweaving

Další novinky :-)

2011-12-29T14:09:00.000+01:00

Využívám klid přes svátky, holky jsme odložili na pár dní k dědovi a babičce. Nezahálím, před svátky bylo několik zakázek a měla jsem strach, že to ani nestihnu. Další zakázky ještě čekají...

Vánoční dárek pro kamarádku kolegyně z práce:

Vánoční dárek pro dceru jiné kolegyně:

A zakázka podle videoklipu (zákaznice poslala odkaz na videoklip, kde má zpěvačka v uších tyhle obrovské náušnice):

A nejnovější - náhrdelník s nefritem a k němu náramek ve stejné barevné kombinaci (jen tato souprava není zakázka, obojí je do prodeje):

Novinky

2011-11-18T23:43:00.001+01:00

Jedna zakázka (freeform Cabo de Hornos bez kamene :-)):

Těch náušnic bylo hrozně moc... Lístkové šílenství, doslova. Nekonečný množství barevných kombinací... Jeden víkend jsem jim totálně propadla a sotva jsem došila jedny a zbytky korálků opatrně vrátila do těch titěrných pytlíčků a tubiček, už jsem vytahovala jiné barvy, jiné kombinace... Ještě že mě to pak s pracovním týdnem přešlo, ale pořád mám v zásobě asi tak sto dalších barev, vzorů a podob... ;-)

Upomínky a agenti

2011-10-23T23:46:00.000+02:00

Všechno je tak nějak ve starých kolejích...

Za tmy do práce, už skoro za tmy z práce. V práci práce přibývá, jak se blíží konec roku, stávají se dny hektičtějšími a hektičtějšími a když přijdu domů, většinou v tom teple u kávy chcípnu na křesle a proberu se až večer...

Brouzdám po netu, starám se o soutěž, dělám zakázky (a opožďuju se s nima), na realizaci vlastních nápadů opět žádný čas nezbývá. Snažím se číst (bo když nečtu, knížky mi chybí) a opožďuju se i s vracením knížek do knihovny a dokonce je mi to občas i jedno, což mi nikdy nebývalo, protože jsem nikdy nechtěla být knihovní problémista, co platí upomínky... A tak občas upomínky platím, ale knížky si dočtu do konce.

A poslední dobou si všímám, kolik času a energie musí normální člověk věnovat tomu, aby odháněl všechny ty "agenty s teplou vodou", co volají v kteroukoliv denní dobu a otravujou s nabídkama levnějšího volání, levnějšího internetu, levnější elektriky a levnějšího pojištění a kdejakých krávovin. Ještě horší sorta jsou podomní agenti, červenokravaťáci třeba, co otravovali minulý víkend a chtěli vidět vyúčtování za elektriku (už asi pátí v pořadí během posledních měsíců). A i když je člověk vyhodí, najde v různých vyúčtováních kromě složenek, těch krav jedněch nenažraných, i další a další nabídky na cokoliv... Těma nabídkama se nezabývám, ale napadá mě (občas, když zapochybuju, zda neokrádám svý děti a muže, když na to kašlu), kolik svýho času by člověk musel obětovat na to, aby to kurva všechno propočítal, zkontroloval, srovnal, prověřil, přihlásil, odhlásil, vyplnil, zaplatil a ohlídal... A můj čas je drahej... A nehodlám ho složit na oltář pojišťovnám, dodavatelům energií, mobilním operátorům a vůbec komukoliv, kdo mě vydírá pocitem viny, že zbytečně rozhazuju svoje prachy...

Posledních pár kousků, které se tu ještě nemihly:

Zpět...

2011-09-26T23:23:00.000+02:00

Už je to pár dní, co jsem zpátky. Ještě jsem se moc nevzpamatovala...

Proč ty dny dobré a příjemné musí uběhnout 10x rychleji než ty obyčejné pracovní?

Jedla jsem.
Pila jsem (skoro každý večer).
Válela jsem se v solárku, ve vířivce, v sauně a na posteli.

Občas jsem i chodila po horách (třeba ten den, kdy jsme šli dolů do městečka na horkou medovinu s tím, že nazpět pojedem nahoru tím posledním autobusem, co podle jízdního řádu měl odjet v 16:55 a když jsme tam cca v 16:45 viděli odjíždět prázdný autobus, nenapadlo by nás, že nám ten hajzl ujel, tím spíš, že nám ujel schválně a my tam čekali jako paka až do 17:05 a pak kvůli tomu šlapali 6 km nahoru za hodinu a nějaký drobný, abysme stihli večeři a ještě jsme toho zm*da v půlce cesty viděli, jak se pak po silnici vrací dolů...).

Odměnili jsme se téměř hodinou ve vířivce se svíčkama a šampaňským a přáli jsme si, aby to ten podrazák autobusácká mohl vidět...

Zase se mi potvrdilo, že jet jen tak, sama, naslepo, bez kámošek, je lepší volba než v grupě bab, které se znají z práce a pak těch 14 dní stráví přísně spolu, protože se mezi ně už nikdo nevejde. Baví mě potkávat cizí lidi a poznávat a pozorovat a bavit se a poslouchat a sbližovat se a kecat po večerech... JO!

Neušila jsem skoro nic. Ten jeden kousek jsem honem dodělávala o víkendu doma. Na netu jsem byla všehovšudy pár minut a vůbec mi nechyběl.

Bude se mi stýskat...

Ale přece jenom je ten další hotov:

Pryč...

2011-09-11T23:27:00.001+02:00

Mizím za hranice všedních dnů. Na dva týdny. Po téměř roce je to tu opět :-)

Tentokrát v poněkud dusné atmosféře, protože po letech nucena absolvovat cestu busem, s polovinou věcí než jindy - kvůli neoblomnému muži, kterému se letos nechce se zatěžovat tím, že by mě tam odvezl...

Takže nebude kafe na pokoji (protože rychlovarnou konvici už není kam dát) a nebude ani dostatečná zásoba knih ani sušenek k tý kávě a taky jen jedny boty... Protože krabice rokajlu prostě jede se mnou. Marná sláva, šije se mi tam nejlíp, na všechno dost času a chuti do šití - což se o běžných pracovních dnech doma říci nedá...

Doufám, že pokud bude třeba, pošlou alespoň ten nadepsaný a nachystaný balíček, ve kterém je čerstvě udělaný a také již prodaný náhrdelník (a zalejou sem tam kytky):

Ke kterému mě inspirovala tahle fotka:

Na městském koupališti a na prýglu

2011-08-27T23:43:00.000+02:00

Dík za opožděný kousek léta, který přišel v tu pravou dobu a trefil se mi přímo do posledního týdne letní dovolené, už jsem nedoufala, že si těch letních šatů letos ještě užiju.

Strávila jsem tři dny na městském bazéně, stihla jsem se spálit od obličeje až po kotníky a zjistit, že všechny troje plavky, co doma mám, jsou už na prd. Anebo to není vytahanýma plavkama, ale chyba bude někde jinde ;-) protože když jsem je mokrý ze sebe svlíkla, propadla jsem panice, cože jsem to ze sebe sundala, protože ten monstrózní spodní díl by velikostí odpovídal tak babičce... Zbaběle jsem si koupila nové plavky a patřičně jsem si to zdůvodnila výhodným nákupem, bo byly ve slevě...

V každém případě byla návštěva koupaliště zajímavou zkušeností po několika letech a protože jsem s sebou měla akorát starší dceru a v očích kontaktní čočky, čímž odpadla totální slepota po většinu pobytu tam, měla jsem čas šmírovat a analyzovat a občas i závidět a občas ne... Dětský bazének obklopený lezoucími batolaty, těhotnými i netěhotnými matkami a babičkami, jsem obcházela obloukem a hodně rychle a byla jsem neskutečně vděčná, že tam už nemusím být s nima, ne, fakt, já na to už nemám a jsem neskutečně ráda, že tohle období máme za sebou...

Zato jsem měla dost času závidět všem těm holkám jejich dokonalý těla a dokonale plochý břicha a dokonce občas se i škodolibě ušklíbnout, když to tělo bylo ještě víc nedokonalé než to moje a bylo o dvacet let mladší... A jinak tedy musím souhlasit s Gombou, neboť krásné holky buď houpaly nohama na kraji bazénu a lovily nebo měly společnost v podobě nějakého tvarohově bílého a poněkud rozbředlého nezajímavého týpka. Ti krásní, opálení, tetovaní s vyrýsovanými "pekáči buchet" měli tendence houfovat se na kraji bazénu a zevlovat :-)), případně oslňovat ležérními šipkami do vody ze stran bazénu, což se nesmí, žejo...

Zato včerejší odpoledne jsem měla možnost poprvý v životě strávit na Brněnský přehradě a to dosti zajímavým způsobem, ukecána kamarádkou, kterou jsem neviděla 10 let :-)) V botách na podpatku (bo jiný jsem neměla) jsme snesly k vodě velký nafukovací člun a co si mysleli ti lidi kolem, když tam dvě skoročtyřicítky běhaly s pumpičkama kolem člunu, to radši vědět nechci, vlezly jsme do něj a než se rozkoukaly, tak nás vítr a vlny odnášely někam do pr.... a můj blbý nápad, že vezmem jen dvě vesla, se ukázal fakt dost blbým, protože asi dvě hodiny jsme pak strávily zuřivým veslováním, aby se člun alespoň udržel na místě a neskončil i s náma někde ve Veverský Bitýšce... Zato tam pravděpodobně skončil ten žlutý nafukovací polštář, co nám uletěl a nedokázal ho dohonit ani ten hodný hoch z toho šlapadla, co pro něj neváhal skočit... A veslo, které upadlo do vody a musela pro něj kamarádka skočit - to už byla poslední kapka, takže ve výsledku ten kus cesty ke břehu jsem já klečela ve člunu a tím jedním pádlem pádlovala a z druhý strany se člunu držela kámoška a vyrovnávala to plaváním, bo z vody se do toho člunu prostě nejde dostat zpátky :-))) Moc nechybělo a volala bych "...my tady umřeme...", ale při tom všem jsme si stihly krásně pokecat a čučet po fešných surfařích a vůbec byla to sranda a moc pěkný odpoledne :-)

Jeden kousek ze zakázky, na které zrovna pracuju:

OKURKOVĚ :-)

2011-08-16T21:27:00.001+02:00

Okurková sezóna.

V práci klid, přede mnou ještě týden dovolené a pár dní. Doma nemocnej chlap, kterej odmítal jít k doktorovi, i když sebou jeden den ráno málem praštil, až už horečky trvaly víc jak týden, tak mu nic jinýho nezbylo... Začínající zápal plic. Jeden by řek, že dospělej člověk by měl vědět, co dělá, že... Občas je možno pozorovat selektivní hluchotu nejen u dětí, který odmítají slyšet věci jako "jdi si uklidit do pokojíčku" nebo "proč nejsi ještě převlečená?", ale taky u starších jedinců...

Tak trošku šiju, před dokončením je náhrdelník, co mě k němu inspirovala jedna fotografie a dnes jsem konečně zahájila práci na větší zakázce. No, příští týden nebudu muset do práce, tak doufám, že tím trošku pohnu :-) Bo v září mě čeká 14 dní na horách, juchůůů! Těším se!

Napsala jsem během posledních týdnů dva články na Fler.cz, něco o historii šitého šperku a taky pár rad a ukázek, tak koho to zajímá, může si počíst :-)

A jeden poslední hotový kousek:

Troška nočních keců

2011-07-14T00:03:00.000+02:00

Na balkoně je 25°C, teď v půl dvanácté v noci, a vzduch voní rozpáleným betonem města. Kromě období, kdy stromy začínají vrhat stín (což je úplný začátek opravdového jara a první teplé dny) je toto část roku, kterou mám nejradši. Moci jít už brzo ráno v letních šatech bez pocitu chladu, nevadí mi rozpálený beton a vzduch tetelící se horkem v ulicích města ani suchý a teplý vítr v průvanech v prolukách mezi domy. V těchto dnech chodím zásadně pěšky, tramvaje mi nic neříkají...

Párkrát v životě (asi 2x nebo 3x) se mi podařilo v takovouto noc být venku - v lese. Chtěla bych to ještě někdy zažít, svatojánský mušky v trávě u cesty, kterou je možno spíš tušit než vidět, chládek a přesto teplo, zvuk cvrčků a hlasy nočních ptáků... nebo cikády v jižních částech Evropy, kdekoliv... Letos se žádné moře nekoná a asi ani žádná tropická noc mimo civilizaci.

A tak si teď zalezu do postele u otevřeného okna, kterým je slyšet noční hukot města, kroky opozdilých chodců na chodníku a sem tam opilecké výkřiky a cítit betonové léto. A budu doufat, že to není poslední "tropická noc" tohoto roku...

Nový náhrdelník, kterého se mi upřímně ani nechce moc vzdát, takže když mi zůstane, ani se nebudu zlobit.

Čas na knížky (nejen)

2011-07-08T00:08:00.000+02:00

Stále v rekonvalescenci, neskutečně si to užívám.

Přečetla jsem za posledních několik týdnů tolik knížek, jako jindy nepřečtu za půl roku nebo dýl. Šiju a vymýšlím a v hlavně mám zas spoustu nápadů... A jen doufám, že budu mít ještě dost času na jejich realizaci. Vytáhla jsem dokonce po hrozně dlouhé době fimo a spáchala očíčka v jiných barvách než v zelené (to jsou ty na Dračím náramku a broži) - a to modrá a žlutohnědá. Taky jsem si udělala několik forem a po víc jak roce zřejmě ufimuju falešnou slonovinu (když jsem to dělala zatím poprvé a naposled, výsledek se mi moc líbil, ale byla to tak nehorázně pracná záležitost, že mě přešla chuť to někdy opakovat)... Jsem sama zvědavá, co z toho nakonec bude ;-)

Kšefty poslední dobou (vlastně letos) nejdou skoro vůbec, je to bída, nebýt toho, že to pár mých kamarádek vidí naživo a neodolá, neprodala bych nic. Si říkám, jestli to má cenu, jestli to fakt stojí za něco, jestli si to jen nenamlouvám, když to nikdo nechce, jestli má smysl to dělat... Ale já se zamilovala do toho pocitu, že mi pod rukama vzniká něco hezkýho, že mi z těch prstů nepadají jenom lejstra (z tiskárny) a zlikvidovaný faktury a stavy rozpočtu, že dokážu udělat něco, po čem zůstane hmatatelný důkaz, který by mohl udělat radost nebo se líbit nebo udělat někoho krásnějším nebo zajímavějším... A když to nikdo nechce, asi mi nezbyde nic jinýho než udělat hezčí a zajímavější mě samotnou... Alespoň teď přes léto, kdy jsou všechny šperky hezky vidět a ke všem mým letním šatům se prostě nějaký ten kousek najde... A když nenajde, udělám si ;-) Už se na tom pracuje...

Asi je nejvyšší čas vykašlat se na konzervatismus, který mi vtloukala do hlavy moje máma, že šperky mají být maličké a nenápadné a čím menší a nenápadnější, tím lepší... No a proto jsem do puberty vypadala jako kluk a od puberty až do chvíle, než jsem potkala svýho muže, jako stará-mladá... A tak paradoxně asi čím budu starší, tím nápadnější ozdoby budu nosit... No nazdar... Přece to nenechám ležet v šuplíku...

Rekonvalescence :-)

2011-06-29T23:32:00.000+02:00

Momentálně se nacházím ve stavu rekonvalescence poté, co mě před čtrnácti dny řízli na jedné zdejší chirurgii do bříška. Samotnému říznutí předcházelo období běhání po vyšetřeních a nervování se v rozličných ambulancích. Jednou kvůli tomu, že i kdybych se postavila na řasy a odrážela se ušima, nebyla jsem schopná vymlátit z personálu u svého "praktického" lékaře úplně obyčejný žádanky do laboratoře k předoperačnímu vyšetření... Nemá cenu tu popisovat detaily, úplně stejně jako nemá cenu tam vůbec chodit a cokoliv po nich chtít... Odcházela jsem odtud s ku*vováním (jako už ostatně po několikáté) a viděla jsem rudě. Po zaškemrání v ordinaci jiné jsem bez problémů dostala všechno, co jsem potřebovala. Dalším vzrušujícím zážitkem bylo echovyšetření, kde nás čekalo v čekárně asi pět a dědek (žádný nemohoucí stařeček podotýkám), který přišel poslední, se naprosto bez uzardění vedral do ordinace a všechny předběhl a já poprvý v životě nedržela hubu, vyletěla jsem jak když mě píchne a dědka jsem z tý ordinace dostala ven... Jen ta doktorka brblala, že to vyšetření nemůže udělat a že to vůbec nemá cenu, když mi ta hercna tak mlátí...

Další týden jsem pak strávila v nemocnici, což byla pro mě tak nějak jako trochu premiéra, bo kromě dvou porodů jsem prostě od dětství v nemocnici nebyla. Díky těm dvěma císařům, co mám za sebou, jsem tak trochu věděla, do čeho jdu, takže jsem sbalila knížky, empétrojku a nouzovou korálkovací krabičku a mazala k přijetí na chirurgii, protože to, že budu muset s rozfiknutým břichem běhat kolem mimina, mi tentokrát opravdu nehrozilo ;-)

Nešila jsem akorát v den operace, a to už jsem měla kvečeru, jakmile jsem zjistila, že můžu bez větších problémů stát a chodit, roupy, že by to šlo. Nakonec jsem to kvůli kanyle, co mi furt čučela z lokte a zavazela, radši vzdala...

Druhý den mi tam ta kanyla sice čučela furt, ale ten stoleček, co se dá natáhnout nad postelí, je úplně super, takže jsem se s tím nesmyslem v lokti smířila a za ty asi tři dny jsem ušila víc než normálně za tři týdny...

Po návratu domů mi nezbylo než s nostalgií vzpomenout na ty hodiny nerušeného klidu v té nemocniční posteli, kdy jsem mohla nerušeně šít a nic jinýho jsem dělat nemusela...

Doma pokračuju, tak lehce...

POHÁDKA PRO DOSPĚLÉ a Nebe

2011-06-13T00:42:00.000+02:00

Hru o trůny jsem dočetla už před pár dny. A mrzelo mě, že už končí. Hodně. Dokonce tolik, že jsem obešla pár knihkupectví, abych se mrkla, jestli někde není další pokračování z předchozího vydání. I když vím, že další část nově vyjde někdy koncem června. Nebylo, naštěstí :-) Počkám si na vydání vázané. Horší to pak bude s dalším dílem, ten bude až na podzim (a ten jsem zrovna v knihkupectví našla, i čtvrtý) a ten čtvrtý právě až někdy příští rok. Jenže když už vázané, tak ať jsou takové všechny (ovšem nevylučuju možnost, že vyměknu a na estetickou stránku věci se vyprdnu).

Jaká byla Hra? Úžasná!!! Pohádka pro dospělé. Příběh rozehraný do detailů, spousta propracovaných a zajímavých postav, několik dějových linií, které se určitě dřív nebo později protnou, sice absolutně neukončený konec, ale o to větší důvod být zvědavý, jak to bude dál...

A před chvílí jsem dočetla další knížku, někdy v lednu ji pár ženských zmínilo v jedné internetové diskuzi, putovala pak od jedné ke druhé, mně se čekat nechtělo, až doputuje, takže jsem zakoupila. Dostala jsem se k ní až teď, ačkoliv jsem ji sehnala už v únoru. Hana Adronikova - Nebe nemá dno. Ještě se k ní zřejmě vrátím (mám k tomu tak trochu důvod), teď jen tolik, že rozhodně stojí za přečtení a jsem moc ráda, že ji mám.

Teď se tu pár dní asi neukážu, ale jakmile začnu ukázněně srůstat, ozvu se :-)

Na ukázku jen něco málo z jedné zakázky:

A trošku pozdního jara:

20 LET - CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY

2011-06-04T00:21:00.006+02:00

Minulý víkend ve znamení srazu po 20 letech od maturity. Vzala jsem si dovolenou a jela o den dřív, nechtěla jsem jen přijet, vybalit, spěchat na domluvené místo, pak v noci zpátky, ráno honem na vlak a domů. Pojala jsem to jako víkendový únik za hranice všedních dnů, sama, už od pátku. Cesta sólo, ubytování sólo. Až v sobotu dopoledne jsem se měla sejít se dvěma spolužačkami, z nichž jedna je kamarádka, se kterou udržuju kontakt pořád a druhou jsem několik posledních let neviděla.

Mrzelo mě, že nemám s sebou notebook (žádný nemám, to hodlám v nejbližších měsících napravit), neměla jsem jak zaznamenat jedno setkání sama se sebou. Když jsem nastoupila do vlaku a on se rozjel směrem, kterým jsem těch 20 let prostě vlakem vůbec nejela, došlo mi, že v tom starém vagónu v kupéčku s červenými koženkovými sedadly a stejnou cestou jedu vlastně poprvé od doby, kdy jsem udělala městu Luhačovice po maturitě sbohem (pendlování mezi Prahou a Olomoucí z pohodlnosti a rozmlsanosti jen vlaky vyšší kvality a první třídou nepočítám). Stejné zastávky, stejný vlak... Ale všechno je jinak. Ve mně. Cesta, která se mi tehdy pokaždé v neděli večer při cestě na intr nebo v pátek odpoledne při cestě domů tak neskutečně vlekla, se ukázala jako několik desítek minut, které uběhnou za oknem dřív než odehraje pár oblíbených písniček v empétrojce. Pár minut z Přerova do Hulína. Dalších pár minut do Otrokovic, do Staráku, do Hradiště, do Brodu... Kratičké intervaly. Jak strašně moc se s věkem mění vnímání času!!! A netvrďte mi, že ten vlak jede rychleji než tenkrát, protože nejede. A tak jsem tam seděla, u okna, zírala z toho okna ven, poslouchala do sluchátek to, na čem momentálně ujíždím, a vnímala každou minutu té cesty, každé známé místo za oknem. Některá nádraží jsou úplně stejná - třeba to ve Staráku. Vlak stál ve stanici a čekal na jiný od Břeclavi a já se z okna těch několik minut dívala na tu stanici a zdálo se mi, že jsem tam venku pod tou střechou a v té čekárně čekala před pár dny...

V pátek jsem si ještě stihla projít město, jít se podívat na svůj poslední privát, kde jsem strávila poslední dva roky studia a dobře se nadlábnout. Vila, kde jsem bydlela, je v špatném stavu. Před těmi dvaceti lety jsem ve svém maličkatém kamrlíčku v prvním patře uprostřed bytu, kde bydlela mladá rodina, byla často svědkem ukázkového domácího násilí - bezpečně zavřená. Bezpečně zavřená od doby, co mi jednou v noci při návratu z hospody pan domácí vlezl do pokoje. Excesy v pozdních nočních hodinách vracejícího se manžela se časem stupňovaly a pár měsíců před maturitou jsem byla nucená požádat starou paní domácí, která bydlela v přízemí, aby mě přestěhovala do jiného pokoje v domě, jinak budu muset požádat o jiné ubytování cestou školy. Udělala to okamžitě a já se pak až do matury měla jako prase v žitě, pokoj sama pro sebe, s letištěm, stará paní dělala šatnářku v nočním podniku, takže když vypadla do práce, naložila jsem se do vany v koupelně a rochnila si tam celý večer... Dům se vlastně od té doby nijak nezměnil, jen těch 20 let je na něm znát. A taky to, že mladá paní s dětmi tam určitě nezůstala. Jinak by tak nevypadal.

Situace dalšího dne:

Vejdu se svými dvěma spolužačkami do restaurace, která má na vývěsce napsáno "Rybí speciality, kuřecí speciality, pizzerie". Do nosu mi zavoní kuchyně a moje bezprostřední reakce je: "Jé, tady voní ryby!" zatímco za mnou se duo ozve: "Fuj! Tady smrdí ryby!" A než se stihnu otočit, jsou obě venku. Šokovaná servírka vybíhá za námi z podniku a venku se ptá, co nás odradilo. Je mi to líto, tak říkám, že mě nic, že kdyby to záleželo na mně, tak nikam nejdu, ale jsem v menšině. Jsem naštvaná, jsem naštvaná za ostudu, za tu příšernou reakci, za bezohlednost. Nikoho nenutím, aby mu ryby voněly (mně voní), ale nedokážu překousnout tak nepokrytě projevené znechucení něčím jako jídlo. Poslouchám ještě dodatky ve stylu "mně se z toho smradu udělalo na zvracení".

Přizpůsobuju se a už další podnik nenavrhuju, jíme v restauraci ve stylu "jídlo bylo dobré - takové teplé". Takže naprosto nevýrazné, nijaké, připomínající závodní kuchyni. Jsem ráda, že jsem si předchozí den dopřála k večeři lososa a špenátové rizoto. Dámy jsou spokojeny.

Jdeme do lázeňské čokoládovny. Kavárna plná čokoládových pralinek všech možných i nemožných příchutí a tvarů, jsem v čokoládovým nebi! Kávu piju jenom já, k ní dvě čokoládové pralinky, dámy kávu nepijí a dávají si horkou čokoládu. Horká čokoláda vypadá krásně - krásná barva, krásná konzistence, lesklý temně hnědý krém se šlehačkou, posypaný oříšky. Dotyčná, které bylo na zvracení z vůně rybích jídel, se podivuje, jak můžem jíst ty čokoládové bombóny, protože ona na ně teda vůbec nemá chuť a vůbec ta horká čokoláda je tak hrozně sladká a sytá a ona už by do sebe nic nedostala a já nějak nevím, jestli vlastně vůbec chce tu čokoládu a trochu nechápu, proč si třeba nedala jenom vodu...

Povídáme si. O rodinách, o práci, o dětech. Už jsem si zvykla, že si většina lidí nedokáže představit, co v práci děláme a unavuje mě se pořád obhajovat, že práce u nás v kanclu je stejná jako práce v kterémkoliv jiném kanclu kdekoliv jinde. A tak tiše poslouchám stesky na to, kolik má naše přítelkyně, co nemá ráda ryby a vlastně asi ani horkou čokoládu, práce a jak pracuje i ve svém náhradním volnu a od rána do večera (vede kroužky v nějakém středisku pro volný čas) a jak je vlastně pořád unavená a utahaná a mlčím a nějak mě nebaví povídat o sobě a cítím se provinile proto, že já sice taky chodím do práce, ale přitom mám po večerech čas ještě třeba šít šperky a číst knížky a s dětma se většinou neučím a nechávám je se připravovat samotné do školy a žádné z mých dětí není nějak dys... a tudíž nepotřebuje žádnou zvláštní péči...

Procházím spoustu obchodů s oblečením, které mi snad až na jeden obchod (s cenami na úplně jiné úrovni než ty ostatní) přijde naprosto stejné, koupit si nic nechci, tak čekám, až se spolužačky podívají, vyberou nebo nevyberou. Nevadí mi to, jen mě to nudí, protože oblečení se mi nelíbí nikde, připomíná mi vietnamskou tržnici. Přežiju všech x obchodů s hadrama, ale chci jít do Botanicuse. Jdou se mnou.

Po vstupu do prodejny mi do nosu zavoní. Kdo ví, co je Botanicus, ten taky ví, o čem mluvím :-) Po půl minutě se jedna z nás obrací k odchodu se slovy: "Mně to vadí, jak je to tu cítit, já musím ven!" Můžete hádat, která to je...

Nemohla jsem se ubránit myšlenkám o tom, co tenhle člověk má ze života. Těší ji vůbec něco? Je někdy spokojená? Dokáže si všimnout věcí kolem sebe? Všimne si třeba známé vůně a dokáže se zamyslet nad tím, odkud ji zná a proč? Zaslechne kousek melodie a věnuje tomu kousku třeba myšlenku nebo vzpomínku? Nevím... Vím jen, že je úplně jinde než já.

Foceno dnes večer z balkonu.

A trochu toho, na čem momentálně ulítávám.

GAME OF THRONES a virtuální alergie :-)

2011-04-29T23:18:00.001+02:00

Propadla jsem seriálu Hra o trůny. Po tom, co jsem viděla zatím první dva díly, jsem neodolala a uvalila pětikilo za knížku. Dneska jsem narychlo dočetla to, co mám rozečtené už čtrnáct dní a za chvíli zalezu do postele, otevřu Hru, zabořím do ní nos a čuchnu si, jak voní... Hmmm....

Z jara prozatím nic moc nemám, většinu času trávím v práci a jediný den, kdy jsem měla kus dne volno, bylo hnusně a pršelo. Pozitivem toho dne byla právě výše zmíněná kniha :-) a horké maliny.

Ovšem to neznamená, že na mě jaro nemá vliv. Přece jen má:

Taky se vám stává, že jsou vám někteří lidi přes internet nesympatičtí úplně stejně jako někteří, které znáte naživo? Tím, jak se projevují, co prezentují a jak komunikují? Nehraje roli to, že je to "jen" virtuální tvář dotyčného. Mám to stejně jako při osobním kontaktu. Určití lidé jsou mi protivní i přes ten monitor a vzniká mi na ně alergie :-)). A v minulosti se mi vždycky potvrdilo, že člověk, který mi byl nesympatický přes net, byl mi úplně stejně nesympatický i později při osobním setkání...

DRAGON EYES a další

2011-04-15T23:12:00.005+02:00

Asi nejlepší by bylo vystavit tady akorát fotky posledních šperků. Pořád něco dělám, v hlavě se líhnou nápady, bohužel poslední dobou zůstane jen u té fáze líhnutí, nedomýšlím do konce a věci v mé hlavě mají příliš neostré obrysy. Nerealizovatelné. Nedomyšlené. Ponechané napospas. Opuštěné. A zapomenuté. Částečně nebo úplně. Příliš mnoho jiných vjemů narušuje jindy plynulý vývoj od prvního nejasného obrysu po konkrétní věc, která mi vzniká pod rukama.

Mám strach z toho, co by vzniklo, kdyby se všechny ty myšlenky a obrazy transformovaly do konkrétní podoby...

Například tenhle zelenej úlet. Měla jsem spoustu křišťálové pryskyřice a bylo mi líto to zlikvidovat, takže jsem ji nakonec naplácala na kdeco, co jsem měla na dosah. Mezi jiným i tenhle zbytek zelenejch očiček, který jsem kdysi stvořila náhodou, spousta se jich prodala jen jako fimošperky a těchhle pár kousků mi zbylo a bez užitku leželo. Stačila trocha pryskyřice a očička ožila. To prostě nešlo nevyužít :-) Ještě jich tam pět posledních je. Počítám, že přibude časem i náhrdelník.

Okrajově jen jedna zakázka (bože, už potřetí a fakt naposled!), opět černostříbrný náramek, tentokrát trošičku změna:

A jeden kousek jaspisu v decentních barvách, vhodný téměř k čemukoliv a na jakoukoliv příležitost:

Jo a abych nezapomněla! Ještě do pondělka do večera můžete hlasovat pro nejzajímavější kousek v dalším kole soutěže FLER BEADWEAVING TEAM :-)

Reálná virtualita?

2011-03-22T00:01:00.000+01:00

Už zase ponocuju. Kafe v deset večer, virtuální realita, reálná virtualita...

Za sebou příšerný den, který začal brzo ráno cestou do nemocnice s báglem a francouzskýma holema. Pokračoval víc jak hodinou čekání v čekárně dětské kliniky, kde mě příšerně rozbolela hlava a běhání, křik a povykování několika batolat bylo jako zatloukání rezavých hřebíků do mozku. Když jsme se konečně propracovaly do ambulance, stihla si paní doktorka vyřídit ne zrovna krátký soukromý telefonát a pak nás mezi tím telefonováním poslala na anesteziologii, bo užívání antibiotik by mohlo jako celou tu akci ještě zase zhatit... Na anesteziologii lidí jako psů, další hodina čekání. Naštěstí anestezie schválena, jenže to už jsme se zas vracely zpátky na dětskou kliniku v době oběda, takže všichni byli na obědě, tudíž další čas strávený mezi batolaty v čekárně. To už jsem seděla zhroucená na židli a držela si hlavu a přemejšlela, jestli to ustojím nebo jestli někomu pobliju boty... Když nás konečně poslali na oddělení k příjmu, bylo odpoledne. Dvacet minut jsme stály přede dveřma a nikdo nám nepřišel otevřít, pak jsem ještě čekala na pohovor s doktorem, dcera propadla panice, když se dozvěděla, že jí do žíly zavedou kanylu už dnes...

Když jsem odcházela, říkala: "Mami, ty jsi úplně zelená a máš úplně bílý rty."

Doma jsem to vyležela a zabila koktejlem z analgetik a tak podobně. Kdyby moje játra viděla, co dneska všechno dostala napapat, utekla by se zoufalým křikem...

Divný čas zase nadešel. Buď plavu někde ve vzduchoprázdnu nebo se mlátím od mantinelu k mantinelu. Občas se potkávám sama se sebou. A ne vždycky z toho setkání mám radost...

Pro potěchu oka alespoň poslední dokončená zakázka:

Pralinky a koza

2011-03-09T23:14:00.001+01:00

Zapíjím pivem belgický pralinky...

Pivo je vymečená koza, protože to udělátko na tom soudku netěsnilo.

Vrozená vada v dceřiných kolenou začala dělat problémy přesně v tomhle čase. Dvanáct let čekáme, pod dohledem ortopeda, jestli to bude nebo nebude nějak vadit... a ano, čtrnáct dní před lyžákem byla přímo ideální doba... Kolena se začala obě blokovat (a do půlhodiny se stav většinou zase upravil) a na lyžáku se pak jedno z nich už neodblokovalo.

Verdikt z dnešního rána - artroskopická revize, příští týden. Aby toho nebylo málo, tak se ukázalo, že to bolení v krku je velkej problém, protože je to angína, takže operaci je nutno odložit - o týden...

Od zítřka antibiotika, v pátek magnetická rezonance, příští týden předoperační vyšetření... Do toho skuhrá i mladší dcera, že ji bolí v krku, takže - prostě čert se nikdy nevysere na jednu hromadu!

Ono to zapíjení čokoládových bombónků vymektaným pivem tak nějak přesně odráží situaci těchto dnů...

A protože se v tom všem zase jednou řádně plácám, občas se přistihnu při tom, že si uvědomím, že jsem zas v něčem neposlechla svou intuici a měla jsem to udělat. Plácám se taky v kompromisech, vyklízím pozice a snažím se chápat, že něco za něco, klid při odchodu do práce způsobený tím, že malou do školy vypravuje babička, je vykoupen tím, že jsem odpoledne před svým děckem okřikována při jeho umravňování a vzápětí poté, co vyklidím radši pole a jdu nakoupit, zjistím (nabonzováno starší dcerou), že mě babička používá jako strašáka ("buď ráda, že jsem tu já a ne mama, ta by na tebe akorát řvala"). Svý děti nebiju, jen razím názor, že ve dvanácti a šesti letech už nebudu dělat všechno za ně a že jsou prostě určité situace, kdy musí nést odpovědnost a taky že mají povinnosti a ty povinnosti si musí plnit.

A když prostě normálně říct nestačí, zařvat se musí. Protože selektivní hluchotu nějakým domlouváním opravdu nevyřeším a poskoka jim navěky dělat nehodlám.

Díky za tenhle vykecávací prostor, vracím se sem pokaždé, když mi dojde, že vykecat se musím a přistihnu se, že se s tím obracím tam, kam bych neměla...

A do empétrojky s vypnutou ochranou sluchu pak nejlépe toto:

Hope

Kaamos

Lavender

2011-02-21T22:09:00.001+01:00

Nesjíždím obchody s hadrama. Nijak zvlášť mě to nebaví. Nevyhledávám slevy, nečíhám na ně. Buď kupuju to, co mi padne do oka (když na to zrovna mám) nebo to už nutně potřebuju a pak lítám jako zoufalec z krámu do krámu, protože představa je úplně jiná než všechno, co je ve všech obchodech k mání, takže nakonec si stejně koupím úplně něco jinýho než jsem původně chtěla...

Ovšem slevě v tomto obchodě jsem fakt odolat nemohla. Směs hedvábí a bavlny, smetanová a levandulová barva... hmmmm...

Nechápu, proč je tak hrozně módní říkat všemu, co si kdo jakože na koleně doma vyspraví, vylepší či vyrobí, zkratkou DIY. Jakožto módnímu looserovi, co asi před půl rokem objevil děsivý svět módních blogů, mi nějakou dobu docela trvalo, než mi došlo, že "dů it jorself". Ještě tak "handmade" - tomu rozumím, ale pod pojmem "udělej si sám" mám tak nějak zažitý ten kutilský časopis :-))

Ale proč o tom vůbec kecám...?

Protože ta levandulová tunika si o něco podobného přímo říkala:

Pohár? Pohár!

2011-02-16T13:40:00.001+01:00

Bistro, kde jsem si dnes (opět!) dala horké maliny a lahodný espreso, je maličké a stolky na sobě namačkané. A když tam sedím sama, nedá se občas neposlouchat, co se povídá u vedlejšího stolu :-)

Třeba ta parta čtyř vysokoškolaček, podle hovoru studentek práv. V jednu chvíli jsem zbystřila, protože řeč došla na výběr budoucích partnerů. Těžce v kurzu jsou podle všeho doktoři a učitelé. Jedna by chtěla doktora... druhá taky by chtěla třeba doktora... nebo třeba učitele... Jo, učitel by měl být určitě spolehlivej...

O advokátech řeč nebyla :-))

Kdysi před lety jsem s kámoškama určitě vedla podobný hovory...

Dlabala jsem svůj pohár a přemejšlela nad tím, že některý jiný poháry (ty hořký) jsem si kdysi taky pěkně vydlabala až do dna, učitel neučitel... Teda byl tam taky jeden učitel, ale jiskra nepřeskočila a neměl ani stejnej vkus na filmy, takže z toho nic nebylo...

A měla jsem pusu od ucha k uchu, protože mi celá ta situace a celý ten jejich rozhovor připomněl, že v tu chvíli je s nima tak nějak všechno tak, jak má být...

Na poháry hořkosti je vždycky času dost.

Mimoň

2011-02-09T00:14:00.000+01:00

Dnes večer těžká melancholie...

Pocit, že občas se některé věci vymykají z rukou. Že občas je člověk vláčen čímsi, aniž může změnit běh věcí příštích, jakkoliv by se sebevíc snažil... Nebo se snažit nechce a chce se nechat vláčet, i když ví, že by neměl...

Můžete si stokrát říkat, že nenecháte lidi, věci, události, aby se vám míchali do života, aby vám dělali vrásky na čele a připravovali vám horké chvilky nejistoty...

Stejně to nakonec udělají...

A tak při melancholickém večeru, který tak krásně začal a tak divně skončil, chci říct, že vím, že z melancholické nálady se vyspím.

A budu se smát věcem stejným, jakým jsem se smála dnes, to je například klíčovým slovům, přes která šel kdosi během posledních čtyřiadvaceti hodin na tenhle blog: "prdelka v saténové košilce" a taky tomuto článku na jednom řeckočeském blogu :-)

Špatná konstalace?

2011-02-02T22:54:00.000+01:00

Ono to v pátek nestačilo.

V pondělí hned ráno při cestě do práce jsem si musela zkusit, jaké to je, když auto srazí srnku... Tentokrát jako spolujezdec.

Vyletěla zleva na silnici mezi poli, ještě byla tma - přímo pod auto. I když jsme nejeli víc jak 70, stejně rozbila autu celý předek... Bez světel a s kapajícím chladičem jsme dojeli do práce a nechápali, jak je možný, že takhle 2x po sobě chytla stejný lidi stejná smůla... Projelo tam minimálně 50 aut, ale musela vletět zrovna pod to naše... Ještě žila v tom příkopu a mně jí bylo líto jenom trochu...

Dnes pro změnu volal důležitej kravaťák z pojišťovny, že kamarádův autoservis, kde naše auto od pátku je, nemá s pojišťovnou smlouvu, tudíž tedy budou krátit fakturu o 10% a podobný kecy...

Když jsem vybírala schránku, čekala na mě obálka s oranžovým logem "E" a při těch sračkách posledních dní jsem ji s hrůzou otevřela, jaká že suma nedoplatku za elektriku tam na mě zas vybafne - naštěstí je jenom trojciferná, což je první pozitivní zpráva během několika dní :-))

Rozbitý ruce se tak nějak pomalu uklidňovaly až do včerejška, kdy si je vzali do práce na kontrole na chirurgii, monokl na pravém předloktí mi doktor důkladně prohmatal, že jsem se málem po... a pak mi ho stáhli tak, že jsem si to po několika hodinách musela sundat, jak to bolelo (a bolí doteď), odřenina na levém zápěstí vypadala dnes ráno tak odporně, že jsem musela zakoupit svinsky pálivý desinfekční sajrajt, abych to ošetřila.

A ještě jedna věc: táhne mi na čtyřicítku a v tomhle věku si opravdu myslím, že jsem za sebe plně zodpovědná, že když něco dělám, dělám to ze svý svobodný vůle a s tím, že jsem si vědomá všech důsledků, které to má nebo může mít...

Mluvím teď o psaní tohoto blogu a například statusech na FB, kde nejsem mimochodem nijak zvlášť aktivní, jen tak decentně.

A fakt nechápu, proč musím pořád poslouchat, že jsem blbá proto, že tyhle netové záležitosti prostě využívám... To když se náhodou to, co někde napíšu, dostane oklikou k mým rodičům...

Pokud se týká šití šperků, nacházím se opět ve stadiu totálního útlumu... Ono to zas přejde, ale momentálně mi v mozku straší úplně jiné věci...

Ale podařilo se mi aspoň spustit další kolo hlasování o nejzajímavější kousek, takže koho šitý šperk zajímá, nechť koukne SEM nebo SEM a klikne si :-)

Splnit sen? Děkuji, radši ne!

2011-01-30T02:48:00.000+01:00

Tak od pátku už vím, jaké to je, když se člověku splní sen...

Od doby, kdy jsem si udělala řidičák (což je už skoro dvacet let) se mi čas od času opakuje stejný sen:

Jedu v autě. Musím brzdit. Sedačka řidiče je ale moc posunutá dozadu a já, protože jsem malá, tak nemůžu dosáhnout na pedály. Zvlášť na ten brzdový. A tak se snažím zabrzdit, ale abych ten pedál sešlápla, jedu po sedačce dolů... Druhá varianta je, že na pedál sice dosáhnu, ale přestože je sešlápnutý až k podlaze, auto jede dál...

Ve čtvrtek mi to v jedný zatáčce už v práci dost brutálně ujelo. Cesta byla zledovatělá a přestože jsem nebrzdila a jela pomaličku, zadek auta začal ujíždět a ujel až k chodníku (na kterém stáli lidi), kde kola zabraly až o obrubník a hromadu sněhu.

Fakt se mi v pátek hrozně nechtělo jet... Nepříjemný pocit kolem žaludku, ráno zdržení kvůli škrabání namrzlého skla... Dva pasažéry v autě. Dálnice úplně v pohodě, malý provoz, ale sotva jsem z ní sjela, tak mlha jak mlíko až do práce. Jela jsem pomaličku a opatrně, přestože silnice byla suchá, protože jeden nikdy neví... Po zkušenosti ze čtvrtka i po areálu "firmy" fakt hodně opatrně... Protože ve "firmě" není cesta nijak udržovaná, maximálně pak během dopoledne štěrkem posypaná - a to ještě jen ta hlavní...

No a jak jsem vjela na parkoviště a začala dobržďovat, auto jelo furt dál, a protože parkoviště je tak trošku do dolíku, tak i zrychlovat... Za parkovištěm je svah dolů... První mi blesklo hlavou, že snad přebruslím celou tu plochu a sjedem z toho srázu. Pak že než se snažit brzdit a riskovat, že to neklapne, bude lepší zkusit normálně zaparkovat... Takže jsem stočila auto vedle zaparkovaných aut a zkusila dobrzdit...

A pak už jsem jen viděla, jak se ta zeď přibližuje... a auto prostě jede dál...

Rána, kouř, smrad, barevná hudba...

Nakřáplé plasty, prasklé čelní sklo, vystřelený airbag... A další... Když jsem se z toho trochu vzpamatovala, zjistila jsem, že mám rozbité klouby na palcích, levé zápěstí a na pravé ruce na předloktí hnusnou podlitinu. Zbytek pracovního dne návštěva doktora, čekání na odtah a posléze návštěva chirurgie...

V pondělí už se do práce zase povezu... Bo auto si v servisu asi ještě pobude a já odmítám jezdit na ledu...

Všechny sny by se opravdu plnit neměly...

Zbytek soupravy

2011-01-26T21:30:00.000+01:00

Dokončila jsem celou soupravu. Nakonec jsem ji přece jen dala do prodeje, protože v hlavě už klíčí další nápady, takže ať se to třeba trošku pohne ;-)

Náramek a prstýnek k náhrdelníku, co je v předchozí postu:

Na víc se asi už dnes nezmůžu, dopila jsem zbytek portského a mám tak trošku naváto... A zítra mě zas čeká cesta do práce, což je pro mě v tomhle počasí fakt stres...

Úplněk?

2011-01-19T23:19:00.003+01:00

Až poslední zhruba tři roky pozoruju, že na mě podobné záležitosti jako úplněk nebo i nov působí. Většinou hůř spím. Jsem protivná a startuju na první našlápnutí. Všechno mě štve nebo mě naopak neštve nic... Začnu řešit věci, nad kterýma bych jindy jen mávla rukou... Anebo upadnu do totální letargie...

Tentokrát nebýt toho, že to někdo někde řek nebo napsal, ani bych to nezaznamenala... I když - to vlastně ještě nemůžu vědět, protože spát jsem ještě dnes nezkusila - když tedy pominu to asi hodinové totální večerní zmrtvění u kafe na gauči.

Vkládám jeden z posledních kousků, ještě nevím, jak s ním naložím. Jestli půjde do prodeje nebo si ho nakonec přece jen nechám... Ať tak nebo tak, je k němu i náramek (jen není možnost ho vyfotit), momentálně se dokončuje prstýnek a budou asi i jednoduché náušnice. Prostě tentokrát kompletní souprava :-)

Na poslední fotce přece jen ještě opakovaná černošedostříbrná souprava na zakázku - je trošičku jiná, náhrdelník má světlejší přívěsek než u té minulé:

Do soupravy :-)

2011-01-05T23:21:00.000+01:00

Se začátkem dalšího roku opět v pracovním procesu... Za tmy do práce, za tmy z práce... Není už ani energie na nic jiného, dokončuju sice jednu zakázku, ale protože se jedná o tu černostříbrnou soupravu, která tu už byla, nebudu ji už ani fotit ani vystavovat sem.

Slíbený náramek k předcházejícímu náhrdelníku s Orthocerasem:

Hodinu po půlnoci...

2011-01-01T01:11:00.000+01:00

V roce 2010 jsem se stihla přizpůsobit v nové práci. Poznat (alespoň částečně) nové lidi. Udělat si svůj názor na spoustu věcí. Utvrdit se v přesvědčení, že fakt je lepší někdy jen mlčet a radši pozorně koukat kolem sebe :-)

Naučila jsem se znovu řídit auto. To je můj největší úspěch, po osmnáct let trvajícím strachu z řízení. Nejsem tím odkázaná na jiné, jsem soběstačnější.

O něco víc jsem si ujasnila, kam chci, aby můj život směřoval. Jestli se mi to podaří, to nevím. Jestli k tomu najdu dost odhodlání... Anebo jestli mě donutí okolnosti - protože jak známo, krize je hnací síla vpřed! (Alespoň pro mě.) Nebo budu mít strach a budu mít tu možnost, že budu dál v klídku hnít a dál se bát udělat rozhodující krok... Nedonucena k tomu okolnostmi...

Co mě čeká v roce 2011? Nevím... Nedělám žádná novoroční předsevzetí a podobné hovadiny. Vím jen, že čas strašně rychle letí vpřed a já mám strach, že spoustu věcí nestihnu... Že nepoznám, co je důležité a co ne...

Rok 2011 jsem zahájila s hlavou zavrácenou k obloze. A v rachotu metráků pyrotechniky ze silvestrovského ohňostroje na náměstí si přála, abych to důležité od nedůležitého poznala a abych nepromarnila žádnou šanci...

CO S ORTHOCERASEM?

2010-12-27T23:42:00.000+01:00

Ve dnech minulých jsem šila jak o život. Měla jsem spoustu volného času a chuť něco dělat, a tak mi došlo, že jsem za ty poslední roky vyrobila spoustu šperků a pro sebe vlastně nemám ani jeden! Občas si vezmu některý z čerstvě udělaných náramků jako reklamu - ale to jen jednou a jen příležitostně. Čistě své šperky jsem dosud žádné neměla.

A teď už mám (kromě té trojúhelníkové soupravy z minulého postu). Toho orthocerase jsem koupila v květnu na burze v Tišnově a od tý doby ležel v krabici a čekal, až přijde jeho čas :-) Naleziště Maroko, stáří 360-400 milionů let - devon.

Trvalo mi jen dva dny, než jsem ten náhrdelník ušila. A další dva dny jsem pak k němu vyráběla i náramek, ale ten jsem dodělala před chvílí, takže fotky až příště...

Umřeme snad hlady, do háje?

2010-12-25T13:43:00.003+01:00

Vždycky kolem vánočních svátků, Silvestra a Nového roku mám dojem, že lidstvo je na hranici smrti hladem. Že jestli všichni nevezmou útokem supermarkety a nenarvou si ve zběsilým běhu mezi regálama přinejmenším jeden nákupní vozík žrádlem a chlastem, musej zákonitě přes ten jeden den (asi všechny obchody maj aspoň ten jeden den zavřeno) chcípnout hladem...

Nechápu. A nikdy nepochopím. A stejně při pohledu na ty zběsilý davy začínám taky podléhat dojmu, že nám ten jeden bochník chleba a veka prostě nebudou stačit, že ty krabice plný cukroví na balkoně vlastně vůbec nejsou, že ten kus nasmaženýho kapra a kýbl bramborovýho salátu tam taky není a ty šunkofleky od předvčerejška už se taky vypařily... A tak se silou vůle musím přesvědčit, že je to přece totální hovadina, že ty hromady jídla ani nestačíme ujíst tak proč proboha se zásobit, jako by měl přijít světovej hladomor!?

A tak jediný, co nám došlo, je lógrový kafe... A bez toho fakt do zejtra vydržíme ;-)))

Soudě podle dosavadního průběhu dnešního dne mají u holek největší úspěch panenkový parfémky z Oriflame, protože už dvě hodiny obě sedí a vymejšlí, jak je nazdobí, vyměňujou samolepky a tak. Zhulenej Zhu Zhu křeček mě ráno v posteli probudil...

Vůbec byly u nás letos Vánoce ve znamení vůní. Rozhodli jsme se s mužem, že nebudem vymejšlet hromadu blbostí, ale pořídíme si vzájemně nějaký jo už opravdový vonění.

Takže jsme v minulém týdnu podnikli nájezd na značkový parfumerie a běhajíce z jedné do druhé jak kvůli cenám tak kvůli sortimentu, nosy zblbnutý z čuchání k papírkům, nadělili jsme si vzájemně Ježíška.

Takže ho konečně mám! Vždycky mi vonělo a vždycky jsem ho chtěla, jenže levný náhražky mě nebraly a taky jsem se na to nikdy necítila, je těžkej a jen na některý příležitosti, ale je to přesně to, co mám ráda - oáááách, koření!!!

Jo mimochodem - když už jsem tam byla, po několika letech jsem znovu zkusila čuchnout k Chanelu 5 v domnění, že třeba konečně objevím, co na něm lidi maj - neobjevila, smrdí mi furt stejně...

Taky šiju jak o život! Za těch pár posledních dní jsem si stihla udělat pro sebe soupravičku náušnic a náhrdelníku z Delicy a právě dokončuju náhrdelník s Orthocerasem, co ho mám doma už od května a odmítám se ho vzdát, takže žádný do prodeje, tohle bude můj vlastní kousek :-) Až bude, tak vyfotím a vložím.

Prozatím zmiňovaná čokoládovoměděná soupravička a taky tyrkysový náramek (který je do prodeje):

Proč podzim nemůže volně přejít do jara?

2010-12-23T20:16:00.001+01:00

Vánoce fakt nemusím. Rok od roku je mám míň ráda. Dárky sháním na poslední chvíli, letos je to o to horší, že s dojížděním do práce už se nedostanu do města ani normálně přes týden, takže nějaké nákupy mimochodem, když jeden něco zajímavého vidí a koupí předem, nepřipadají v úvahu.

Letos mi utekl i advent, žádná adventní nálada, žádná předvánoční nálada - nic. Nebýt víkendu na Hostýně ani nemám čas se zastavit a uvědomit si, že zase končí rok a co všechno se za ten rok stalo, co se změnilo...

Ale asi dlouho nezapomenu na sobotní večer, kdy jsme v kapličce docvičili a docestovali do svého já a vrátili se do vily, kde jsme byli sami, obsluha dávno pryč, tma, oheň v krbu, v hale u okna na gauči a z knihovny tichá hra na piano... Atmosféra tak jedinečná, že nezapomenutelná...

(K dokreslení atmosféry vkládám snímek kapličky, kde se cvičilo - autorkou této fotky nejsem já, ale Katka)

A tak jsem přestála tři dny nákupů - každý v jiném nákupním centru, čuchtání cukroví, kterému bych se chtěla přes svátky vyhnout (tedy až na zázvorové sušenky z třtinovýho cukru), ale zbytek rodiny se ho odmítá vzdát, vaječný koňak z obřího množství rumu a vajec je už víc jak zpoloviny vypitý a k dokreslení vánoční atmosféry dnešní příhoda s pračkou, kdy se z ní začaly ozývat příšerné zvuky, jako když vzlétá tryskáč, abychom poté, co jsme zjistili, že mezi buben a vanu pračky se nejde dostat, objevili v tom prostoru kuličku z Geomagu...

Díky mému šikovnému muži, který to dokázal vytáhnout tou škvírou pomocí pinzety, drátku a magnetu, zatímco já už propadla hysterickýmu záchvatu, že celý Vánoce jsou na hovno a vůbec...

Štastné a veselé ;-)

Zase mizím

2010-12-10T09:52:00.000+01:00

Nějak se mi to poslední dobou nakupilo...

Většinou sedím doma na zadku, hrabu se v rokajlu a v "těch internetech" a nijak zvlášť se mi ten vyhřátý panelákový byteček opouštět nechce, ale je to už třetí akce během krátký doby. Napřed dva týdny na horách, pak minulý týden dva dny na horách a teď zas balím bágl...

Tentokrát už ne sama, ale s mužem :-) Nebyli jsme sami dva nikde pryč už hodně dlouho... Jestli vůbec někdy! Dlužno ovšem přiznat, že původně jsem oslovila kamarádku, která se mnou na tyhle akce jezdí, ovšem tentokrát nemůže, takže se dostalo i na toho mýho ;-)

A tak dnes odpoledne odevzdáme dcery do péče mých rodičů, naložíme bágly a zmizíme směr Přerov a kousek za něj. Těším se... na víkend s jógou v předvánočním čase...

Už zase tak trochu šiju. Dokončila jsem poslední předvánoční zakázku:

Bittersweet...

2010-12-09T00:19:00.001+01:00

Marodím. Po několika letech na neschopence. A užívám si to. Druhá ATB konečně zabrala, takže koukám z gauče v pyžamu na filmy...

Včera Eyes Wide Shut. Bože, ten film nemá chybu! Možná jedině Cruise poněkud pokulhává za Kidmanovou, kterou v tomhle filmu fakt absolutně žeru! A jindy na ten film klid není, není dabovanej, takže jsem si ho náležitě vychutnala... Mňam, mňam, mňam... Kdo ho doma nemá, dává ho tuto sobotu Nova Cinema tuším ve 22:10.

Zítra bych mohla stihnout ještě Hořký měsíc, to taky můžu :-)

Jinak ovšem mají poslední dny poněkud hořkosladkou příchuť...

Ponocuju...

2010-12-03T23:54:00.000+01:00

Zase ponocuju.

Jako sova. Prospala jsem celý podvečer, marná snaha o vzpamatování se trvala až do půl deváté, pak jsem teprv byla schopná se sebrat a vlízt pod sprchu. Spánkovej dluh ještě ze středočtvrtka, kdy jsem táhla spát ve čtvrt na čtyři ráno, což se mi tuším od vlastní svatby nestalo.

Zničila jsem při tanci svý taneční botičky. Vyrvaly se jim pásky. Rozervala jsem si drahý silonky. Ke konci už chodila bosá, bo jsem pro bolest chodidel nemohla v botách ani jít. Do půlnoci pila tak, že jsem měla slušně naváto, takže od půlnoci už jenom kafe a vodu. Spát jsem šla střízlivá...

Napadá mě - proč vlastně ponocuju? Proč nechodím spát třeba v deset, abych neměla ráno tak děsnej problém v pět se vyhrabat z postele?

Protože ten čas pozdě večer je většinou jenom můj... A já ten pocit miluju...

Jsem mizerná matka!

2010-11-29T22:55:00.001+01:00

Fakt jsem mizerná matka. Nemám upečenej ani jeden perníček. Adventní věnce jsem akorát obešla po cestě na poštu, kde ležely vystavený na zemi u obchodu, když jsem šla poslat balíček. Krom úplných maličkostí nemám ani jeden jedinej pořádnej vánoční dárek, ba co hůř - ani nějak netuším, jak by ty dárky měly vypadat... Nesháním dětem betlém. Na nějaký věnec na dveřích můžete klidně zapomenout... Ostatní matky řeší to, jak do rodiny vnést ten správnej Advent, aby to mělo tu správnou předvánoční atmosféru - já ani ň...

Moje holky byly vždycky chuděrky, když ve školce paní učitelky už někdy začátkem prosince organizovaly vánoční besídku s tím, že děti mají přinést do školky nějaké cukroví, co doma pečou maminky. Já totiž peču až úplně poslední dny před Štědrým dnem, to mívám tak tři, čtyři dny dovolené a v těch dnech pak doháním všechno... Takže v době konání vánočních školkových besídek leží ještě mandle, ořechy, rozinky, čokoláda na vaření a jiné nezbytné propriety, které se stanou později součástí vánočního cukroví, na regálech obchodů...

Místo toho jsem si v neděli koupila koktejlový šaty. No ono mi ani nic jinýho nezbylo, protože černé kalhoty a bílá halenka - fůůůůůůj! A ta šedá sukně je prastará, mám ji bezmála deset let a hodí se tak akorát - na bráchovu svatbu, tam jsem v ní byla naposled. Takže koktejlky. Černé, dlouhé, krásné, drahé, s výstřihem jako hrom...

V souvislosti s tím mě napadá, jakej je pušapka nehoráznej podvod na chlapy! Ve výstřihu to vypadá úchvatně a ve skutečnosti je to akorát divadlo!!! ;-)

Jeden malý fialový kousek s ametystovými středy.

Zpátky do reality...

2010-11-26T00:06:00.001+01:00

Vypadám, jako bych hulila nejmíň čtyřicítku cigaret denně. Poznáte mě zdálky podle tuberáckýho kašle. Rvu do sebe antibiotika a na noc codein, abych se vůbec trochu vyspala.

Dnes jsem byla skoro po třech týdnech zase v práci. Stůl jsem debordelizovat nestihla, nutno zvládnout zejtra a v pondělí. Ale je fajn přijít po delší době do práce, kde někteří lidi i vypadaj, že vás rádi vidí :-) Ještě jsem si za ten téměř rok nestihla zvyknout, že je to možné - nechodit do práce permanentně nasraná a vzteklá, s averzí na většinu lidí kolem.

Od příštího týdne se nám rozpadne definitivně dojížděcí parta. Dva končí. Škoda, budou mi chybět. Buď to budu muset kočírovat sama anebo se pokusím ftírnout k partě jiný...

Snad se o víkendu vrátím aspoň trochu víc zpátky do reality... Nějak se nemůžu srovnat...

V hlavě se líhne jeden nápad, chce se mi nechat svoje rozpoložení těchto dní přenést rukama do konkrétní podoby... Zjistila jsem, že jsou věci, které se na tento blog napsat nedají...

Příští týden mě čeká dvoudenní "výlet" zase do Jeseníků. Tentokrát ovšem plně služebně :-) Šmarjá, potáhnu s sebou celou slavnostní uniformu a ještě večerní "coctail dress". Mno, ten si teda asi teprve budu muset koupit, bo mám akorát plesový šaty a to není zrovna nejlepší volba na tanečky na horskou chatu... Krom toho budu brát ještě pořád antibiotika, takže ani opít po pracovní době se nemůžu...

To, co jsem vyrobila v minulých dvou týdnech na horách:

Na nic...

2010-11-22T23:27:00.000+01:00

Nečtu.

Nešiju.

Nevymýšlím.

Vlastně nedělám téměř nic...

Co v sobotu začalo lechtáním v krku, je dnes brutální bolest a teplota. Možná za to může to napití se té ledové vody do rozpálenýho zpocenýho těla při tom středečním výšlapu... Nebo něco jinýho...

A tak jsem kvůli zimnici saténovou noční košilku hodila do koše s prádlem a vyhrabala bavlněnou vytahanou noční košili s dlouhým rukávem a míšánkama...

Zejtra má malá kontrolu kvůli svý angíně... Z tý kontroly budu zřejmě pokračovat já k "firemnímu" doktorovi...

Je libo listopadovou borůvku?

2010-11-19T14:28:00.002+01:00

A je po všem... Skoro.

Venku za oknem opět mlha jako mlíko a na plechové střeše je slyšet dešťové kapky. Jsem tu sama a čekám na zbytek rodiny, strávíme následující víkend tady spolu. Měli jsme už minulý, ale jak známo, Murphyho zákony jsou tu vždycky, když je nejmíň potřebujeme. Minulý týden z pátku na sobotu dostala mladší horečku, takže místo aby ráno v sobotu sedli do auta a jeli sem za mnou, jeli na pohotovost... Angína.

Stornopoplatek ve výši 100% za celý víkend pro tři lidi...

(Vzadu horní nádrž Dlouhé Stráně)

No on vůbec ten víkend stál zato! Zůstala jsem tu sama. Téměř! Inu po mnoha letech jsem si zas vyzkoušela, jaký to je, když vám není proti srsti s někým mluvit (pokud je o čem!), někam po horách jít atd., zato je vám silně proti srsti společnost dotyčného třeba ve společný sauně nebo na pokoji!!! Kam klidně vleze, přestože ho nikdo nepozval a ještě v takovém okamžiku, kdy sedíte zabraní do práce, na uších sluchátka od empétrojky, hudbu na plné pecky, že i mobil máte položený před očima, abyste vůbec viděli, když někdo volá...!?!?

Ten infarktovej stav, kdy zvednete oči a najednou před váma stojí cizí chlap na území, které je jenom vaše a kam jste ho v žádném případě neměli nejmenší úmysl pozvat!!! Boha, málem mě štrejchlo!

Do sauny prosviští tak rychle, že přestože přijde až po vás a ještě v recepci hlasitě protestujete proti tomu, že se tam někdo připsal, než se v šatně otočíte, sedí ten parchant v sauně! První, na jediném místě, ze kterého je vidět skleněnýma dveřma na všechny příchozí ve sprchách! Nuž doufám, že si to aspoň řádně užil! Ještě že vzápětí došli asi další tři chlapi, pak už to bylo jedno...

Bilance:

1. Každý večer v hospodě. V pondělí jsem tedy šla spát ve stavu, v jakém už hodně dlouho ne, podotýkám, že jsem nebyla sama, spolubydlící na tom byla asi tak stejně, v noci bylo třeba otevřít okna, protože by se nám asi nikdy nepodařilo vystřízlivět, v pokoji bylo jak v palírně! Od toho dne jsem už do těch svařáků nemíchala pivo nebo vaječňák v kávě či něco podobného...

2. Občas procházka ven, ovšem ta středeční teda stála zato! Převýšení 650 m asi na dvou kilometrech, bohužel času na dlouhou trasu s možností vrátit se jinudy nebylo, takže bylo nutno to, co jsme předtím sešli dolů, zas honem rychle do oběda vyšlápnout nahoru. Přísahám, že tenhle kus už v životě nahoru nepůjdu! Kdyby mě mučili, prostě ne! Lehnu si pod ten kopec a počkám, až mě někdo sebere... Jinak by to příště mohlo skončit tak akorát měděnou destičkou s textem: "tady padla vysílením ta, co byla tak blbá, že si myslela, že vyleze nahoru". Fakt jsem už stará! Když jsem to šla před necelými deseti roky, vůbec mi to tak děsný nepřipadlo, byl to vopruz, to si pamatuju, ale zvládla jsem to celkem v pohodě.

(Divnej pohled - růžová mlha, co se valí za kopcem)

A teď se mi nechce domů...

A nechce se mi ani do práce!!! Naštěstí do ní nemusím až do středy, mladší dostala další antibiotika...

Schůzka

2010-11-12T23:25:00.003+01:00

Přes noc naflágal sníh. Tak asi 5 cm. Teď zas prší, slyším to oknem i přes empétrojku. Jsem sama až do zítřka. Vůbec není špatný zůstat takhle sama... Měla jsem totiž schůzku sama se sebou...

Trošku mě tu totiž tak nějak dostihl kousek minulosti. Během dní minulých jsem znovu vyhrabala v hlavě události staré už dost let. Příčiny, následky, důvody, možnosti a konce a začátky... Malá vítězství a malé i velké prohry. Po obědě jsem tu osaměla, vyhrabala empétrojku a v ní Loreenu McKennitt. Už dlouho jsem neměla příležitost jen tak být a poslouchat naplno hudbu - a mělo to nečekané následky... I když jsem si myslela, že mám v sobě všechno srovnané a určité věci pro sebe provždy vyřešené, stejně se s časem náhled na některé věci třeba změní, protože zkušenosti mezitím zažité dávají možnost podívat se i z jiných úhlů...

Na večeři jsem šla později, až mi zmizely červené fleky z ksichtu... Ale byla to osvobozující chvíle... Kdy jindy mám čas na své myšlenky? Kdy jindy mám čas být sama se sebou? Kdy jindy je toho času dost? Díky za tu možnost si to prožít...

Vzala jsem si s sebou knížku, že po večeři zapadnu do baru na kafe. Knížka zůstala zavřená. Měla jsem společnost :-) O ničem... Bavit se o práci, protože není žádné jiné téma k hovoru? Děs!!! Pak jsem ještě dostala pozvání na pokoj...!

No vzhledem k tomu, že tu už několik hodin sedím a čtu a píšu, je doufám jasný, že jsem nikam nešla!

Během tohoto večera jsem se vrátila do minulosti ještě jednou. A to kvůli tomuto článku. A zvláště kvůli diskuzi pod ním! Ovšem to bylo do ještě dávnější minulosti :-) A to do časů mých středoškolských let. Jako absolutní knihofil jsem si taky vybrala školu a čtyři roky strávila v Luhačovicích, kde jsem maturovala jako knihkupec... A během těch let tehdy potkala spousty a spousty knížek. Chodila jsem pro ně taky do knihovny, byla tam tehdy ve staré budově, v jedné místnosti, vypadalo to tam jako salónek v nějakém zámku. Všude kolem stěn stály police s knížkama. A my tam tehdy chodily (holky) a hrabaly se v tom kolikrát hodiny. A ať vzpomínám jak vzpomínám, nepamatuju si, že bych se někdy starala o to, co je zrovna "in" číst!!! Hrabala jsem se v těch knížkách a vybírala si podle toho, jestli mě v nich něco zaujalo nebo ne, NIKDY nebyl rozhodující počet stran, naopak - čím víc, tím líp. Kromě povinné literatury (světová byla super, českou jsem šulila, kde to šlo) si pamatuju jednu jedinou, po které jsem schválně šla proto, že ji někdo doporučil: byla to paní profesorka Svobodová, absolutně jedinečná osobnost (zemřela už před lety), kvůli bolestem trojklanného nervu téměr neustále s levou rukou na levé líci, a byl to tehdy Waltariho Egypťan Sinuhet. Byla to první knížka, u které jsem řvala jako želva... a zůstala moje nejoblíbenější dodnes.

Čuchávala jsem k těm starým knížkám... A stejně tak jsem čuchávala i k těm úplně novým, co mi procházely rukama v knihkupectví... A čuchám k nim dodnes. Ke starým i k novým. A taky si pamatuju, že jeden z učitelů nám kdysi vysvětloval, co je to snob. Snob je například člověk, který si kupuje knížky jen proto, že jsou jejich autoři zrovna moderní. A třeba je nikdy ani nepřečte, protože mu nakonec nic neřeknou...

A tak mi, nezlobte se na mne, přijde přinejmenším dosti smutné, když si módní ikona vezme pod paži funglnovou knížku ruskýho klasika a napíše, že je to super čtení a že s touto knihou určitě budete mít ten pravej šmrnc, a x dalších chuděrek se může zbláznit, aby si to jakože přečetly taky, přičemž jsou už dopředu absolutně zděšeny ze zjevně velkého počtu stran v tý knížce!

Zvláštní - ani slovo o tom, o čem ta knížka vlastně je... A přitom by to bylo tak zajímavé téma k internetové diskuzi! A jo vlastně - inteligentní internetové diskuzi... Bezobsažný blábol je ovšem přijatelnější, netřeba si namáhat mozečky, reklamy z Elle a Lanvin HáeM už vyčerpaly jejich kapacitu...

*************************************
Update:
Už včera večer jsem tam Sandře nechala komentář. Pravda, byl poněkud sarkastický a ironický, ovšem v žádném případě vulgární nebo urážející! Bohužel styl těchto komentářů se evidentně mezi nadšené óchání a áchání nehodí, takže neprošel cenzurou :-))

24 m/s

2010-11-11T23:11:00.001+01:00

Stav počasí: nárazy větru 24 m/s. Ve výsledku neskutečný hukot za okny, ani nevím, jestli v tom vůbec usnu...

Stav mischky: tři svařáky vypité :-) V báru již zavřeno, po sprše poněkud vystřízlivěno. Spousta keců v báru nakecáno...

Výkony dnešního dne: dva kilometry rychlý chůze kvůli vyhledání vhodných lokalit k vyfocení prstýnku a náramku níže, spálená prdel a její protějšek z druhý strany ze solárka, dvě kola v sauně - ááááách, proč je na saunu jen blbá hodina???

Při běhání kolem šutrů a stromů vyfocen prstýnek, co jsem dělala ještě doma a už neměla čas ho vyfotit:

Náramek, co jsem spáchala už tady - prozatím poslední zakázka do vánoc (k němu bude ještě náhrdelník):

A pak už jen návrat - po cestě jsem potkala "zánik":

A pozor - pro všechny čarodějnice Petrovy kameny:

Hukot za okny zesiluje...V oknech praská pod náporem nárazů větru... Usnu vůbec? Má to cenu jít spát? Spolubydlící spí, má obrácený režim - ráno bývá dřív vzhůru, zatímco já bych ještě spala, zato večer je dávno pod peřinou, zatímco mně se ještě ani trochu nechce spát... A tak tu sedím u noťasu a kecám, jakoby mi ty tři hodiny keců dole v baru nestačily...

Mám tu "nápadníka" :-)

"Co máš v plánu na víkend?" ptal se... (moje spolubydlící odjíždí na víkend domů)

"Co by? Manžela a obě děti! Přijedou za mnou na víkend."

Dál už se neptal ;-)

Listopadové bouřky?

2010-11-09T23:43:00.001+01:00

Už jsem málem zapomněla, jak to vypadá, když se venku žení všichni čerti. Jako noční sova jsem zvyklá ponocovat a chodit spát až pozdě večer, kolem půlnoci a podobně, a tak jsem tu včera seděla (ostatně jako zase teď) u noťasu, čekala, až se tím příííííšerně pomalým tempem načtou stránky a poslouchala, jak venku sviští vichr a do oken poryvy větru vrhají napřed dešťové kapky a pak, když rachot zesílil, ledové krupky. Do toho se asi v půl dvanácté v noci začalo blýskat a hřmět. A pak jsem usnula a přes četné zmatené sny, které si (jako vždy) nepamatuju, se probudila až budíkem ráno.

Ranních 8 km začalo nějak takto:

Ale asi tak šestý kilometr už vypadal líp:

A ten osmý potom skončil takto:

Ovšem už asi tak od pěti odpoledne zase leje. Sedím tu u okna a poslouchám kapky na plechových střechách...

A myslím na to, že od doby, kdy mi bylo přes dvacet, jsem ušla už velký kus cesty. A že na té cestě už spoustu kamenů znám... Už mě nepřekvapí a vím, kde jsou, vím, které jsou oblé a hladké a které ostré a je třeba si na ně dávat pozor, protože zakopnout o ně bolí...

Spoustu jich sice znám, ale co ty, které ještě ne...?

Voskový ksichty?

2010-11-08T00:21:00.002+01:00

Koukám na Magnolii. Zvláštní, amíci dokážou natočit film, kde mají lidi normální obličeje!!! Fakt by tomu jeden málem nevěřil! Americkej film od neamerickýho většinou poznáte už na prvním záběru. Když mají herci obličeje s vráskama, znamínkama, skvrnama a přirozenýma nepravidelnostma, vlasy normální, rozcuchaný nebo prostě zplihlý, určitě to není americkej film. Zato když maj všichni vyžehlený ksichty bez poskvrnky a vypadaj, jako by zrovna vylezli z křídovýho papíru ňákýho lifestylovýho magazínu nebo ze zrovna otevřenýho okna Photoshopu - můžete vsadit krk, že je to emerickej film :-)

No a tyhle fotky vlastně taky vypadly z Photoshopu, protože to šedivý pozadí se prostě musí dát pryč :-)

Tenhle je jen pro mě. Můj první prstýnek. Udělala jsem ho jen tak, bez návodu, protože se mi zrovna chtělo to zkusit :-)

Mám sbaleno. Hory čekají. Když budu moct, tak se ozvu...

Co jsem dělala poslední dva večery

2010-11-05T00:22:00.001+01:00

Mordovala jsem se s hlasovacím tablem a modlila se u toho, abych neudělala nějakou chybu.

Vypisovala jsem dvě nezávislý ankety. A vypsala jsem dvoje na sobě nezávislý hlasování o stejný věci :-)

Abych dneska zjistila, že dvě nezávislý ankety se sice můžou zdát jako blbost, ale podle mýho je to dobrej ukazatel toho, jestli někdo nemanipuluje výsledky tím, že škemrá po netu o hlasy pro svou věc.

Takže jestli sem chodíte kvůli mým šperkům nebo vlastně i kvůli čemukoliv jinýmu, můžete si prohlídnout těch 46 kousků z dalšího soutěžního kola Fler Beadweaving Teamu, potěšit svý oko, načerpat trošku inspirace třeba kvůli blížícím se vánočním svátkům a kliknout si v anketě na to, co vám do toho oka padlo nejvíc :-)

1. hlasovačka ZDE

2. hlasovačka ZDE (fler)

Toto nemá být reklama mému soutěžnímu kousku!!! Je to jen ilustrační obrázek a přece si na svém vlastním blogísku nebudu vystavovat cizí fotky ;-))

Celá soutěž a vůbec dění kolem ní je moje práce a mně záleží na objektivitě hlasování! Takže rozhodněte prosím svobodně a podle svého vlastního vkusu :-)

Do modra...

2010-11-02T22:50:00.000+01:00

Změna času je mor... Už několikátej den jsem v útlumu a jen tak zírám na rozešitý náhrdelník na stole, hromadu fimočtverečků a nevybalenej pytlík s několika sáčky rokajlu. Ani knížku mě nebaví číst.

Upřímně - už se tak nějak vidím na horách. Od příštího týdne budu čtrnáct dní mimo ;-) Mimo domov, mimo práci, mimo realitu... A zřejmě i mimo internet. Možná sem tam na chvilku někde v koutě si zaplatím půlhodinu.

Rokajl jede se mnou! Poprvý! Taky se mnou pojedou knížky. A v téhle roční době to na nějakou horskou turistiku moc nevidím, spíš bych to viděla na saunu, vířivku, nějakou tu masáž, solárko po snídani... Tak nějak...

Z toho, co jsem spáchala ve dnech minulých, kdy ještě platil letní čas:

Modrá souprava s kytkou je na zakázku, trojúhelníky pak volně do prodeje.

Áj nýd... blek šůs ;-)

2010-10-25T23:47:00.001+02:00

Kus vzácnýho víkendovýho času jsem strávila tím, že jsem běhala po obchodních centrech v marné snaze sehnat boty k uniformě. Nikoliv, drahé dámy, žádné lakované holiny nad kolena ani podpatky s platformou mě nespasí! Musí to být černé lodičky bez ozdob, na mírném podpatku, střízlivého tvaru... A tak jsem se hrabala hromadama bot a hledala takovou triviálnost, jako jsou obyčejný hladký černý lodičky za normální cenu. Brala bych i za nenormální, ale ani ty nebyly v mé bohužel naprosto běžné velikosti 39... Trvalo to od jedenácti dopoledne do čtyř odpoledne. S přestávkou na oběd u číňana. Cosi jsem pak koupila, v úplně posledním krámě, do kterýho jsem původně vůbec jít nechtěla, s ňákou přiblblou mašličkou vzadu, ale naštěstí tam není moc vidět, tak se to snad ztratí...

Fakt mě bere, jak kdokoliv, kdo si na sebe navlíkne cosi v barvě khaki či nějaké vyblité šedozelené či něco flekatého, si myslí, jak perfektně se voblíknul ve vojenským stylu... K tomu si učeše "přísnej" účes (asi aby to jako dodalo vzhledu nekompromisní bachařky či co), navěsí na sebe tuny kočičího zlata a k tomu nejlíp vysoký kozačky nebo aspoň několikacentimetrový podpatky, ale radši spíš vyšší, že. Pak o sobě napíše, že je jako vojanda. Nebo ve vojenském stylu. Či za vojačku... Zřejmě veřejností vládne názor, že co vojákyně - to domina...

Název článku pod výše uvedeným odkazem mě ovšem poněkud uvedl do rozpaků... Moje angličtina teda není nic extra, možná často spíš nic než to extra, ovšem výraz "I need a soldier" já chápu jako "Potřebuju vojáka"... Lze se jen domýšlet, k čemu by ho tak mohla dotyčná slečna potřebovat... ?! Kdyby slečna třeba jako chtěla být voják, mohla by napsat například "I want to be a soldier"... Ale co já vím, třeba ho fakt potřebuje!

A když už jsem v tom rýpání, tak si zareju ještě jednou. Tuhle perlu jsem objevila dnes. Povšimněte si prosím předposlední fotky (je to ta, kde slečna pije kolu). Komentář k tý fotce fakt stojí za to: "na první (fotce) jsme zachycena, jak piji coca colu ze skla, přesně tu, co mají v reklamě! (cítila jsme se při tom opravdu stylově :D) Běžte si pro ni do Penny! :D"

A budeme pít Coca Colu ze skla přesně stejně, jako to dělají v reklamě, budeme s sebou tahat do divadla flašky s Perwollem a ve výtahu vytáhneme na sousedy flašku s aviváží, budem jako ten idiot z reklamy Český spořitelny zalívat i umělý kvítka a do kabelek si dáme Prostenal a Urinal a tou kolou ho zapijem, abychom si necvrnkli do outfitu z toho, jak se u toho budem cítit krásně stylově!

Howgh!

PS: Zejtra jedu do Brna. Už se nemůžu dočkat, až si šáhnu!

Pohled na dno...

2010-10-20T23:25:00.001+02:00

Podzim nemusím. Vlastně ho nesnáším. Vytáhla jsem zimní bundu. Děsná představa, že se jí teď půl roku nezbavím... Kde jsou moje batikovaný letní šatičky? Tričínka? Tílečka? Moje batikovaná lehoučká fáčová sukně? A moje lehoučký SANDÁLY???

Hm, trochu trapnej úvod, že? No to mám z toho, jak šňupám internetem a absorbuju to nadšení, co zavládlo na módních blogíscích, jejichž autoři jsou úplně bez sebe z toho, jak můžou ze skříní vytahat další hadry a jak jim najednou přibyl důvod proč vyrazit do šopingcenter.

Mě ten vopruz čeká o víkendu. Nemám žádnej šátek ani pořádnou šálu a táhne mi na holej krk. Starší dcera má jediný kalhoty, z ostatních vyrostla. A obě potřebujou zimní boty...

Ale o hadrách jsem vlastně psát nechtěla!

Chtěla jsem psát o tom, jak jsem si včera po dlouhý době sáhla do vlastních rezerv. Marching. 20 km. Po deseti kilometrech jsem ty paty už začala cítit. Možná kdybych nerazila názor, že přece neprojdu kilometr od Macochy, aniž bych se do ní vyběhla podívat a vyprdla se na to, ustála bych to.

Protože do tý doby byla ta cesta fajn. Sice většinou po asfaltu, ale tak nějak furt pomaličku dolů nebo po rovině. Soutěskou. V závětří. Pak jsem se jako poslední rozhoupala, že ač sama, ten kilometr navíc do toho stoupáku k Macoše vyběhnu a pak se vrátím... Bože! Málem jsem tam chcípla! Sama! Nikde nikdo! To blbý mokrý listí klouzalo jak prase, a tak jsem měla možnost zjistit, že podrážky na kanadách fáááákt nemaj protiskluzovou úpravu... Totálně jsem shnila za toho třičtvrtě roku! Jak jsem přestala chodit pěšky a vozím si prdel furt v autě, do kterýho u baráku nastoupím, u firmy vystoupím a odpoledne obráceně, má to neblahý následky!!!

Ale výhled stál zato...

Asi 20 minut mi pak bylo dopřáno jít úplně sama... Byla to nejhezčí část celé cesty, nohy nenohy...

Jít tichem lesa, nikde žádný turisti, žádný auta. Vůně mokrýho listí a mechu. Místo, kde se Punkva ztrácí, aby se o pár desítek metrů dál zas objevila... Ze dvou stran proudí a mizí ve skalní škvíře.

Vydržela jsem to cca 16 km. Pak jsem se musela potupně přezout do tenisek, naštěstí ještě včas, jinak bych asi skončila s puchýři přes celý paty. Lepší kanady na zádech v batohu než na nohách...

A outfit? Boty vzor 90, zelené tričko s krátkým rukávem, svetr vzor 95, kalhoty s potiskem vzor 95 a goráčovej kabát... Jo a ještě růžovobílý tenisky Puma ;-)

Proč jsem neporadila té slečně

2010-10-14T20:22:00.002+02:00

V souvislosti s menší komentářovou přestřelkou u minulého příspěvku připomínám, že internet není tak anonymní, jak by se některým lidem mohlo zdát. Tudíž má-li někdo dojem, že v domněle bezbřehé anonymitě internetu si může dovolit cokoliv a ke komukoliv, je jeho dojem chybný.

Protože když už nic, vážení, uděláte tím ze sebe pěkného pitomce!

Nicméně je už zřejmě rozšířeným folklórem některých virtuálních obyvatel internetového světa chovat se jako nevychovaná hovádka, která maminka s tatínkem nenaučili pozdravit, představit se a hlavně používat slovíčko "prosím".

Na pracovní postupy většiny svých šperků rozhodně nemám žádný patent. Taky jsem začínala, taky jsem se učila a učím se pořád. Taky používám cizí nápady, inspiruju se, pracuju podle návodů. Ovšem vnést do toho své vlastní prvky je samozřejmostí.

Internetová prezentace mých výrobků s sebou nese jeden celkem rozšířený jev - přitahuje určitou sortu lidí, kteří si bůhvíproč myslí, že s tím, co zde autor vystaví, mu zároveň nějak automaticky vyvstává i povinnost podělit se s ostatními nakukujícími anonymními čtenáři o své zkušenosti.

Jak už jsem psala v komentářích k minulému příspěvku, to, kde jsem teď, je výsledek několika let intenzivního zájmu o věc. Měsíce a roky hledání, zkoušení, učení se, párání, šití, omylů a přehmatů.

Jestli si někdo myslí, že dostane podrobný rozkres některé z technik, které vidíte na fotkách, nakoupí nitě a rokajl, sedne a vyrobí si nositelnou záležitost, je docela na omylu...

Prosím nechtějte po mně návody na konkrétní šperky. Nemám je. Nevyrábím je. Kdybych je vyráběla, prodávala bych je. Co já vím, třeba jednou nebudu vědět co s volným časem a začnu je taky dělat :-)

Pokud potřebujete konkrétní radu, klidně napište. Do komentářů, do mailu, to je jedno. Nechte na sebe v komentáři kontakt, odpovím vám mailem.

"Ako sa robia tie kruhy?" vám ale naozaj nepoviem... Prečo?

1. nemám žádný návod, postup jsem si odvodila od oka

2. abych si ten postup byla schopná odvodit, musela jsem začít kdysi pěkně od začátku

3. ráda vím, s kým mám tu čest a plácat tu někde naprázdno do fóra se mi opravdu nechce

4. postrádám slovo "prosím" nebo alespoň nějaký náznak zdvořilosti

5. a konečně - nebudu mrhat energií na někoho, kdo z nedostatku slušnýho vychování se ještě snaží vyvolat ve mně dojem, že špatná jsem já, protože se mi nechce se podělit! Veď na ostatných blogoch jej rovno napíšu odkaz na návod!!!

Pro ty, které tato technika doopravdy zajímá, bych ovšem jednu radu měla. Začněte třeba zde, je to bezva knížka do začátku, která obsahuje všechno, co je nutné - a když zvládnete to, co v ní je, zvládnete pak už všechno :-)

Troufnu si tvrdit ještě jednu věc - ten, kdo nemá trpělivost na to, aby si sám došel k poznání vlastním přičiněním, těžko bude mít trpělivost na tvorbu šperků touto technikou...

Modrozlaté, zelené a modrofialové...

2010-10-08T22:59:00.001+02:00

Dlužím ještě zbývající dva kousky z větší zakázky:

A jednu novinku - trošku zas něco jiného, co jsem ještě nedělala, ale nabízí to spoustu dalších možností:

Lavondyss

2010-10-04T22:30:00.001+02:00

Nápad se mi v hlavě začal líhnout někdy v polovině června...

Vzpomněla jsem si na jeden večer před čtyřmi lety a našla v uložených článcích svýho starýho blogu ten text:

NOC

Na stole dva poháry a nedopitá láhev červeného vína. Několik košíčků s korálky, nitěmi, vlascem a jehlami. Mnoho fleků od vína, čaje, otisky mastných prstíčků - k večeři klobáska a chleba. Melounová zrníčka. Nedopitý hrníček čaje. Zavřená rozečtená knížka.

Tiše brblající televize jako kulisa. Dveře na balkon otevřené dokořán. Cvrkající něco pod okny. Semtam se ozve zašustění větrníčku zapíchnutého do truhlíku s muškáty a na lampu stojící pod balkonem, zalévající okolí oranžovým světlem, naráží hejna nočního hmyzu.

Stojím na balkoně, čuchám noční teplou vůni léta, beton a asfalt a vzdálený příslib vody (možná odněkud z hor a kopců), suchá tráva a vlhká hlína, kterou dnes městský zahradník kropil, aby se do ní daly zasázet kytky. Dvě okna rozsvícená naproti v množství slepých a tmavých. Přemýšlím, jestli ten tmavý mrak, co začátkem večera přišel ze západu, kvůli kterému se setmělo rychleji než jindy, tam ještě je nebo už se rozplynul.

Sedím v ušáku pod lampou, na stropě ve světelném kruhu víří hejno mušek. Nečtu jen slova, vidím dubové lesy, podzimní mlhy a temné postavy mizící na okrajích lesů, vyděsím se letmým dotykem hmyzích křídel pod krkem — to můra vletěla otevřenými dveřmi, v úleku se oženu rukou, můra šustí a motá se v rohu pokoje...

Dnes budu usínat s myšlenkami na přelomy ročních období, hnědá sklizená pole a tmavé okraje lesa, poté co pohlazením zkontroluju to měkkoučké teploučké spící tělíčko nalevo a položím ruku na velké, drsné a klidné tělo napravo.

Noc je dnes moc krátká...

O zhruba dva měsíce později jsem napsala o knížkách Roberta Holdstocka "Les mytág" a "Lavondyss" toto:

Bylo to "podzimní čtení v létě". Bylo to strašně zvláštní čtení, jakkoliv fantastické a jakkoliv neskutečné, přesto mi to říkalo víc než spousta knížek jiných. A úplně nejlepší bylo v těch horkých dnech a večerech v červenci. Ty knížky dýchaly tak strašně zvláštní atmosférou, že když jsem je četla, zároveň jsem děj viděla před očima a měla jsem obrovskou chuť ty jednotlivé scény nakreslit nebo namalovat, tak, jak si je představuju já.

Přečetla jsem dva volně na sebe navazující díly — Les mytág a Lavondyss. Celé je to o existenci fantastického lesa a místa v tom lese, kde žijí zhmotněné představy a legendy a jejich postavy tak, jak je stvořila lidská mysl, lidské podvědomí, čas tu existuje a funguje úplně jinak než ve skutečném životě (ale který je ten skutečný?), časová období a jednotlivé příběhy z různých historií se prolínají navzájem.

     "...Do nohou, někde hluboko dole, ji trkl jelen. Pak kolem proběhl mohutný los, ověšený lesním houštím. V panice si polámal paroží, kousek po kousku, jednu výsadu za druhou. Ještě roky ji trápil jeho zoufalý křik. Jeho mrtvé tělo jí leželo u nohou a pomalu se propadalo do mechu a bláta.
     Ochladilo se. Zelené světlo zešedlo. Před prohlubující se zimou ji sice chránil cesmínový a břečťanový pláštík, ale les zčernal a promrzl. Pod ní se potloukali vlci, rvali se mezi sebou a požírali mrtvé. Vítr ne a ne zeslábnout. Ve větvích jí namrzal led, pronikal do ran na těle, roztahoval se a působil jí praskliny.
     Cítila, jak ji opouští síla. Začala hubnout. Nenadále se zlomila, padla do náruče svého souseda, zůstala v ní ležet a propadala se jeho větvemi. Měla pocit, že tak zůstala celou věčnost. Ale vítr zesílil, až se třásl celý les. Propadala se stále dál a sevření milence — obra povolilo. Skácela se na zem. Strom shodil listí, aby ji přikryl. Padalo světlem celé roky. Nakonec zapadala sněhem. Malá zvířata ji využívala jako úkryt a zahrabávala se do jejích tlejících útrob..."

Napřed vznikla forma na výrobu obličeje. Pak bylo nutno investovat několik set korun do speciálního udělátka na polymerovou hmotu, aby bylo možno napodobit dřevo. Když byl vyroben ústřední motiv - tvář, připevnila jsem jej na podklad a ten vyšila rokajlem v textuře dřeva. Jeden korálek vedle druhého.

Dekorace v podobě břečťanových a obyčejných lístků a lesních bobulek to celé dokreslily a daly náhrdelníku potřebnou atmosféru...

Vznikal tedy cca 4 měsíce...

Pod Londýnem, v zimě, v dešti a tak...

2010-09-29T22:48:00.000+02:00

Rozečetla jsem knížku Neila Gaimana Nikdykde. Konečně! Přála jsem si ji vloni k vánocům a dostala jsem ji, jenže jsem furt chodila do knihovny a knížky z knihovny maj přednost, takže furt ležela na nočním stolku a čekala... Až jsem si tu knihovnu zakázala. Mám ráda knížky, které vtáhnou do sebe. Ty, u kterých není problém přenést se s jejich postavami do jejich prostředí a vidět to tak živě, jako byste tam byli. Byla jsem v PodLondýně dnes skoro po celou dobu toho příšernýho školení, kde mi byla zima a hřál akorát jeden z projektorů, který stál na našem stole.

Vůbec jsem měla dnes rozklepanej den. Ráno stála kolona aut od brány do firmy až na ten blbej kopec, kterej nenávidím, protože mám hrůzu z toho, že v něm budu muset zůstat stát a pak se rozjet do kopce a co když nějakej důvěřivej zoufalec zastaví za zadkem mýho auta tak blízko, že se pak o něj opřu... No nesmějte se mi... Když jsem to před sebou viděla, rozklepala se mi noha na spojce a na brzdě v hrůze, že mi to chcípne a ujede dozadu... Nechcíplo a neujelo!

Venku příšerná kosa, déšť. Stěrač u řidiče stojí za hovno. Rozblemtává vodu tam a zpátky.

Maník z PPL se mi pokusil zavolat ráno, bohužel mě minul, ale když jsem mu za pár minut volala zpátky, už jsem se nedovolala. Samozřejmě se namáhal vézt zásilku k nám domů, kde je akorát nemocná dcera, takže si to zas vodvez pryč. Večer tam chlap volal, že jestli si to můžem vyzvednout. Slíbili, že zavolaj... nezavolali, knechti. Zejtra si to tuplem nikdo nevyzvedne, protože i chlap je mimo město. Jestli jsou to ty cibule hyacintů, tak nezbejvá než doufat, že ještě dva dny vydržej...

Dokončuju jednu větší zakázku na přání, bohužel poslední dny je venku tak odporně, že fotit se nedá, takže jsou jen fotky prvních dvou kousků, ty další prostě až bude venku líp.

Od iniciačního rituálu přes vodní tříšť do starejch časů

2010-09-24T23:46:00.000+02:00

Fajn den byl dnes. Měla jsem volno, takže jsem měla i možnost zavést dceru do školy a pak vyzvednout, což normálně nedělám, protože odcházím každé ráno z domu první a většinou se i poslední vracím.

Nezávidím svý šestiletý holčičce. Sedí v lavici s jinou holčičkou, která jí pořád říká, že je blbá. Není na to zvyklá, ve školce, kam chodila, se k sobě děti chovaly slušně a žádné sprosťárny se netolerovaly. Pak mi radostně sdělila, že má novou kamarádku Verču. A: "Mami, já jsem v partě!" "V jaký partě?" ptala jsem se. "No v partě!" povídá mi s nadšením... "Akorát mě tam bijou..." a rozbrečela se...

Partu vede Verča, která naší malé asi jen tak z plezíru třikrát jednu ubalila. Nejspíš jako iniciační rituál či co.

"Tak jí to oplať! Vždyť jsi nejvyšší z celý třídy!"
"My to nesmíme oplácet!"
"Tak co máte dělat, když vás někdo bije?"
"Jít to říct paní vychovatelce."
"A řeklas jí to?"
"Ne."
"Proč ne?"

"Protože my nesmíme žalovat..."
"Kdo říkal, že nesmíte žalovat?"
"Paní vychovatelka..."

Hm. Jestli naší malé dotyčná Verča ještě nějakou ubalí, asi pak ubalím její mamince... Oko za oko, zub za zub.

Po útlumu minulých dní se vrátila chuť a svrbění rukou a inspirace a nápady a fantazie... Sice makám na zakázkách jako divá, ale po chviličkách mezitím dokončuju něco svého. A další nápad už někde v hlavě začíná klíčit.

Dokončen a prodán byl v poslední době akorát tento kousek:

Větší část podvečera jsem strávila se starší dcerou na jůtubu. Mají mít nějaký projekt do hudebky a nechce zpracovávat nic, co předpokládá, že by moh mít i někdo jinej. A tak jsme spolu seděly u netu a sjížděly videoklipy a nahrávky... A protože zatím její vkus směřuje spíš tím tvrdším směrem, celkem jsme se i shodly, ale určitě se chvílema musela nudit, neboť jsem při tom zanořování se do pokladů jůtubu vyštrachala spoustu vykopávek, který jsem už roky neslyšela ani neviděla. Takže jsme začaly nějakou hrůzou v příšerných maskách, co si říká Lordi a jejich hudba je akorát jiná verze toho, co hrají Nightwish, načež jsem pocítila nutkání svou dceru "hudebně" vzdělat a našla jsem jí Metallicu, ACDC, Def Leppard, Scorpions a starý Bon Jovi. Taky Sisters of Mercy, The Cure a The Mission. Rammstein... Skončily jsme u Marilyn Mansona.

Při tom hrabání se ve fondech jůtubu jsem narazila na skladbu, kterou jsem slyšela už kdysi dřív a je nezapomenutelná. Nina Hagen je dost dobrej úlet, němčina je mi protivná, ale v životě se mi nelíbil tenhle jazyk víc jak tady:

Menší část večera jsem pak strávila šmejděním po několika fešnblogíscích. Našla jsem fakt lahůdky! Zřejmě se k tomuto tématu ještě někdy vrátím. Já vím, že to není pěkný si z toho takhle utahovat, ale fakt si nemůžu pomoct ;-)))

Support Yellow Ribbon!

2010-09-21T15:43:00.000+02:00

Varuju všechny pravicově orientované čtenáře, aby tento článek četli pouze na vlastní nebezpečí, neboť je absolutně politicky nekorektní, hysterický, útočný, sprostý a neobjektivní!

Dnes je vpravo na blogu žlutá stužka, kvůli podpoře všech, kteří se dnes sešli v Praze na Palachově náměstí, aby vyjádřili nesouhlas s vládními škrty na platech státních zaměstnanců, zvláště na platech bezpečnostních složek (ale nejen jich).

Poslední týdny pozorně sleduju dění kolem této záležitosti, protože se mě zaprvé přímo týká a zadruhé protože mi není lhostejné, co se v této zemi děje. Mohla bych se na všechno vykašlat, šolíchat si to svoje a nechat věcem volný průběh, však ono to nějak dopadne, nějak bylo - nějak bude a podobně... Jsem asi blbej a v dnešní době trapnej bojovník za spravedlnost a nad některý věci se prostě povznést neumím. A nad čím se asi nepovznesu nikdy a bude mě to vždycky srát, je arogantní manipulace moci.

"Zatímco demonstranti demonstrovali, my jsme pracovali v parlamentu," komentoval dění na ministerstvu vnitra jeho šéf Radek John a naznačil tak, že v budově svého resortu v době, kdy tam demonstranti vnikli, nebyl. Dodal, že peníze, které jsou třeba na platy zaměstnanců, půjdou částečně i na opravu poničeného zařízení. Vyšetřování se ale nechystá.

Co tím jako chtěl pan "Rajón" říct? Že ti policisté, co ho tam dnes na tom ministerstvu hledali, normálně nepracujou? Zatímco on chudák dře ve sněmovně? Já si myslím, že spíš tak akorát zbaběle zdrhnul, protože měl strach, aby mu náhodou nějaká nepřistála... Co kdyby se ochranka přidala k tý druhý straně? Mimochodem si myslím, že na ono zařízení se ti, co tam byli, klidně složej a pindat něco o tom, že to půjde z peněz na platy je stupidní krávovina, jen aby stádo mělo ten správnej názor!

Tenhle arogantní zmrd a jemu podobní už od voleb mluví schválně tak, aby poštvali skupiny lidí proti sobě - učitelé proti vojákům, soukromý sektor proti státnímu... Ono se to hodí do krámu, protože když lidi nejsou jednotní, jsou snáze ovladatelní. Noční můra je, kdyby se nedejbože všichni jednou dali dohromady, to by je taky mohli s velkou slávou jednoho krásnýho dne vyházet z oken třeba.

Pan prezident se zas strašně diví a připadá mu "půvabné", jak si demonstranti na dnešní den vzali dovolenou a náhradní volno! A pošklebuje se, jaká je to karikatura... Tak tenhle arogantní výstup jsem nepochopila už vůbec. Copak by se asi stalo, kdyby se někdo z těch demonstrantů sebral a jel do tý Prahy ve svý pracovní době? To by měli všichni plnou hubu darmožroutů, co užíraj ze státních peněz a jezděj si na vejlety do Práglu v pracovní době!

O obyvatelích hlavního města, kteří seděli v tramvajích a byli nasraný, že musej zvednout zadky a jít pěšky kvůli demonstrantům... k tomu už není co dodat.

Arogantních keců našich slavných politických špiček mám už plný zuby! Kozla udělali zahradníkem - zloděj Kalousek řídí státní finance a zloděj Barták mu k tomu přicmrndává. A všichni jsou spokojený, nikomu to nevadí, občas médii probleskne skandál s pochybnou veřejnou zakázkou, kde vyplave najevo, že se prošustrovalo ze státního rozpočtu mnoho miliard (což by mimochodem pokrylo značnou část oněch úspor, který chce vláda sebrat státním zaměstnancům), ale hoši na kameru prohlásej, že tam v tu dobu vlastně nebyli (a přitom byli), že o ničem nevěděli, že o ničem nerozhodovali... Nikdo nic nepodepsal a pokud podepsal, tak ten podpis buď asi není jeho nebo měl přechodný pomatení smyslů... Ono to samo... Jen si to smradlavý hovno přehazujou mezi sebou navzájem, aby náhodou sami nenasmrádli... Ale že dělají ostudu x tisícům dalších lidí, který pak má veřejnost na základě manipulace médii (proč asi?) tendenci házet do jednoho pytle na základě zkreslenejch informací, to nikomu nahoře blbý nepřipadá! To připadá blbý akorát nám dole...

"Chčijou nám všem na hlavy a ani se to nesnaží vydávat za déšť!" Toť citace S. Weaverové z filmu Avatar.

To je furt "audït sem" a "audit tam" a konkrétní výsledky nikde! Ještě jsem neviděla žádný konkrétní důsledky u žádných konkrétních lidí! Za všechno je někdo zodpovědný! Všude jsou podpisy těch zodpovědných a jestliže k té zodpovědnosti nejsou pohnáni, tak je asi někde něco kurva špatně!

Potrefené husy

2010-09-03T12:12:00.003+02:00

Kdyby ti, co tu kejhají jako potrefené husy a vztahují níže psané na své vlastní osoby (třebaže se jich to možná vůbec netýká), ten článek pořádně přečetli, asi by si všimli, že klíčová věta, která je asi tolik popudila, má na konci otazník (A tak si říkám, co za tím je? Žijou opravdu autoři těch blogů tak neuvěřitelně povrchním životem, jak prezentují? Stává se materiálno, sebestřednost a vlastnictví věcí tak prvořadou záležitostí v jejich životech?)

Po tom, jaký ten článek vyvolal reakce, mi zkuste vyvrátit, že neprezentujete povrchnost!!! Nablýskané pozlátko, konzum a faleš, která z toho doslova čiší v každém slově, v každé fotce! A já bláhová čekala, že mě třeba někdo přesvědčí o tom, že se pletu... No, teď už asi těžko, vážení...

Hnusí se mi přetvářka ve všech podobách. Hnusí se mi povrchnost, hnusí se mi přesvědčování všech kolem včetně sebe sama o tom, jak je vše dokonalé a perfektní, zatímco někde pod povrchem to vře a nelibě zavání... Trend připitomělých smajlíků, růžových blikátek, nablýskaných cetek, hromad věcí, který vlastně ve skutečnosti nikdo doopravdy nepotřebuje, ale TREND SI TO ŽÁDÁ...?! Všechno je "skvělé" (mimochodem, všiml si někdo, jak se poslední dobou tohle slovo v českém - i slovenském - slovníku ujalo?). Budeme se na sebe usmívat, budeme si lhát do očí, budeme se bezmezně chválit, budeme se chovat "sluníčkově" za každou cenu. Protože ono totiž dělat něco jiného je v dnešní době těžce OUT!

Sorry, nechci bejt za každou cenu IN. Za cenu ztráty vlastní osobnosti a svobody volně říct svůj názor - ani náhodou!!!

Poznámka: pokud by náhodou měl někdo pochybnosti o tom, kde beru čas na psaní tohoto článku - činím tak v pauze na oběd, na který jsem nešla!

Update 15:40
Dovolím si ještě poznámečku: když kejhalkám tak hrozně vadí, proč si někdo dovolí napsat něco negativního o jejich blogísku, pak by si měly především zamést před vlastním prahem - protože co jiného než kydání špíny, pomlouvání a donebevolající despekt lze najít v jejich komentářích na pekle? Čímž ovšem nechci říct, že si ty kousky to pomlouvání ve většině případů nezaslouží! Ale pomlouvám-li, mohu býti také pomluven!

A nyní pro ilustraci také jedna vlastní módní kreace - ba přímo vintejdž smršť:

A je tu další kolo!

2010-08-30T22:09:00.002+02:00

Celej večer jsem se mordovala s vkládáním hlasovacího tabla, vypisováním dvou anket, na Facebooku odkazy, aby byla trochu reklama... propagace...

Je tu další kolo soutěže! Jestli se chcete mrknout i na jiné šité šperky než jsou ty, co vám tu furt strkám pod nos, můžete se jít pokochat SEM a taky si nezapomeňte kliknout v anketě pro ten, který vám bude připadat nejzajímavější!!!

V pohodě, já tam tentokrát žádnej nemám ;-)

Konec prázdnin

2010-08-29T21:03:00.005+02:00

A je to tady! Konec bezstarostnosti ve smyslu tom, že můžete vypustit z hlavy povinnost a nutnost alespoň jednou za pár dní se lognout na virtuální žákovskou, následně se namíchnout, bo zjistíte, že informace, které vám několik dní byly předkládány ani neproběhly kolem pravdy, a řádně se rozčílit a pak si říct, že je to furt dokola a vykašlat se na to...

Letos se to začne ještě dublovat, neb mladší jde do první třídy. Pořád ještě neumí říkat R ani Ř, teda když si odmyslím slovo "prdel", tam umí R říct perfektně... Ale nikde jinde. Chjo.

Musela jsem přestat brát zakázky, protože toho začíná být tolik, že mám obavu, že nabalit toho na sebe víc, už to nestihnu. Beztak to dopadne tak, že nebude čas ani vyrobit nic novýho volně do prodeje. Tedy kromě toho, na čem dělám už víc jak tejden a co je asi tak největší a nejpracnější kus, jaký jsem kdy udělala. Snad nebude poslední...

A protože nic novýho nepřibylo, alespoň kousek, který jsem udělala na zakázku mimo internet.

Neznámej svět

2010-08-17T23:36:00.001+02:00

Bude to přibližně týden, co jsem doslova objevila neznámej svět! Že existuje cosi jako "módní peklo", to vím, v módě se nevyznám a nijak ji neřeším, ale čtu to ráda, protože se na tom bavím a - ano, rozšiřuju si obzory.

Ovšem že existuje blogosvět, který se skládá z blogů plných fotek jejich autorů v různých modelopózách, s podrobně popsanými součástmi každýho autfitu (pro případné rejpaly - vím, že se hadrám a doplňkům, který si na sebe vezmem, říká teď "outfit"), kde koupili kterou část toho, co maj na sobě, jaká je to značka, eventuelně ještě i kolik to stálo, to jsem fakt netušila...

No a jak už bezmála tejden ten svět objevuju, našla jsem blogísky, co obsahují fotky vkusné a pěkné a ačkoliv nechápu, co jejich autory vede k tomu, aby zahltili každý blogopříspěvek patnácti fotkama sama sebe v různých pózách a na různejch místech (vlakový koleje, plot, schody, ňáká cesta, ňáký křáky, skříň v bytě...), uznávám, že se na to dá koukat.

Ovšem mnohem víc jsem našla blogísků, u kterých jsem počínání jejich autorů absolutně nepochopila. Ba vůbec jsem nepochopila celý smysl toho všeho... Bloggery (blogery?) beru jako lidi, kteří chtějí světu cosi sdělit. Jasně, jsme exhibicionisti a exhibujem tímto způsobem, naštěstí má každý tu možnost naše výlevy nečíst či na ně nekoukat. Jen nechápu, co sdělují zrovna ti, kterých se článek týká. Hele, koupila jsem si novou sukni! Hele, našla jsem ji v sekáči! Vezmu si k ní to nový třičko, co jsem si onehdy koupila v Háem a k tomu ty osmicentimetrový jehly! Koukněte, jak mi to sluší! Tady na tý fotce, na týhle taky a tady na tý eště víc... Naprostá většina mizerné a neostré fotky, nezřídka ve stylu "fotím sama sebe před zrcadlem, bo mě neměl kdo fotit, tak se nedivte, že mám na těch fotkách foťák v ruce". Aby to dostalo patřičný šmrnc, je třeba minimálně na dvou třetinách fotek mít ruku za hlavou. Absolutně kůl je pak fotit se se špičkama u sebe, to asi teď dosti frčí, nožky do x...

Krom toho jsem se dozvěděla strašně zajímavý věci. Třeba že se dá celý den listovat časopisem Elle. Že absolutně kůl je vzít si na sebe starý oblečení po dědovi či babičce (pardon, ne starý, ono se tomu teď říká "vintejdž"). Že absolutně povinný je znát filmy Sex ve městě I. a II. (dvojku jsem neviděla a z jedničky si pamatuju akorát tu jednu - Kim Cattrall?, co přes ten velkej klobouk čuměla po tom chlapovi, to se mi líbilo), že je třeba nechat si posílat Vogue až bůhvíodkud, že vydělané (či jinak nabyté) peníze je třeba okamžitě "otočit" v nákupních centrech plných hader. Že redaktorky Elle prý doporučují oddělené ložnice a oddělené koupelny, aby muž nikdy neviděl ženu neupravenou a neslyšel "zvuky jejího těla" :-)))))

Och, jistě bych ráda zůstala pro svého muže nedostižnou éterickou bytostí, vždy nalíčenou, učesanou a v hedvábném župánku či slušivém domácím oblečku, on si to chudák zaslouží, přece se nebude koukat na nenamalovanou, po ránu rozcuchanou a nezřídka naštvanou matku svejch děcek. No, on si to možná zaslouží. Ale proč by normální pracující ženská musela žít celej život v křeči, jenom aby ten její o ní nikdy neztratil žádný iluze? Třeba že nekrká a neprdí a když čůrá, tak to přes dveře vůbec není slyšet... pardon, ona vlastně doma nečůrá a nekadí, až v práci... a po ránu nikdy nemá ospalky v očích ani dech, co by zabil koně ;-)))

Jo, až budu sedět doma na zadku, nebudu muset chodit do práce, abych vydělávala peníze, aby měla rodina určitou životní úroveň, budu sedět celej den ve vypíglovaný rodinný vile, uklízet budou služky a budeme mít dost pokojů pro oddělený ložnice a x koupelen - pak si o tom můžem promluvit. Pak by mě možná občas i bavilo hrát si chvíli na éterickou bytost... Ale spíš si myslím, že by mě bavily úplně jiný věci...

Ve skutečným životě ovšem na tohle není čas! Život s někým je přece úplně o něčem jiném než o udržování toho druhého ve stavu permanentního obdivu ke své osobě! Erotická fascinace není věčná! A kdo si to myslí, je vůl!

Ano, taky nakupuju občas v Háem. Povětšinou tedy dětské oblečení, protože mi obě dcery dorostly do velikosti, kdy přehršel batolecích oblečků, kterými jsou narvaný obchody, už nám není nic platná... A matky ví, že koupit slušný a padnoucí oblečení na děti ve věku 6 let až puberta není žádná sranda... Ono mi ani nic jinýho nezbejvá, protože poslední obchod v centru města, kterej měl normální dětský oblečení, už dávno skončil - místo něj je tam tuším realitka, sázková kancelář nebo značkový hadry...

A tak si říkám, co za tím je? Žijou opravdu autoři těch blogů tak neuvěřitelně povrchním životem, jak prezentují? Stává se materiálno, sebestřednost a vlastnictví věcí tak prvořadou záležitostí v jejich životech?

Jestli ano, pak zdárně následujeme vzor "rozvinutějších" zemí a kam se to všechno ubírá, je názorně ukázáno ZDE. Věřím, že to video znáte. Kdo ne, obětujte dvacet minut svého života (třeba místo listování časopisem Elle) a podívejte se na to až do konce. Případným dotčeným závislákům na hadrách, botech, kabelkách, umělých nehtech, výprodejích v obchoďácích apod. doporučuji obzvláště 2. polovinu filmu.

Úmyslně sem nedávám odkazy na některé další blogy, které jsem stihla za ten týden najít a přečíst. Dílem taky proto, že jsem si je nikam nezapsala a absolutně si nepamatuju, které to byly. Bylo jich opravdu hodně. Dala jsem odkaz jen na ten jeden, protože tím to všechno začalo. Vlastně ne, začalo to tady. A odtud jsem pak šla dál. Takže kdo chce, může jít taky :-)

Zase voda...

2010-08-07T18:09:00.000+02:00

V noci mě vzbudil rachot deště na parapet a římsu pod oknem. Nemůžu spát, když tohle slyším. Nikdy mi to nedopřeje klidný spaní, i když jsem viděla večer, že Olomoucký kraj má zelenou barvu, stejně jsem nemohla spát. Šla jsem zkontrolovat okna a bez brýlí mžourala do tmy za oknem a ve světlech pouličních lamp jsem viděla jen mlhu deště smíchanou s tmou. Zapnutý notebook mě přinutil se mrknout na radarové snímky, cože to za psí čas visí nad městem, mokrou nohou jsem šlápla na balkon a odtáhla jeden truhlík s begóniema kousek ke zdi, aby nebyl pod náporem lijáku tolik a pak jsem se málem po... když se zablesklo a třísklo mi nad hlavou. Zbyly po mně špinavé ťápoty v obýváku...

Z minulých dní dva kousky na zakázku:

Zklamání...

2010-08-01T17:50:00.001+02:00

Poslední dny moc optimisticky naladěná nejsem. Považuju se za celkem nekonfliktního člověka s určitou dávkou sebekritičnosti a sebevědomí se mi spíš nedostává než přebývá, ale někdy už je toho moc.
Myslím, že určitou dávku empatie v sobě mám, takže se vždycky snažím posuzovat sporné věci pokud možno z pohledu všech zúčastněných stran, což se mi jistě ne vždy úplně daří, ale pokus o to je tam vždycky.
Ale po dlouhé době se mi stalo, že pohár pokory a sebekritičnosti už přetekl s pocitem, že takhle to dál nejde, že je někde něco špatně... Ono čím jsem starší, tím víc poznávám, že na svou intuici se můžu celkem spolehnout, že vždycky, když jsem se vnitřně přesvědčila, že rozum je přednější, zjistila jsem brzo, že rozum radil blbě, že intuice měla pravdu a měla jsem na ni dát... A tak když teď čuchám, že je někde něco špatně a že určité věci nejsou uvnitř tak, jak se na povrchu jeví, myslím, že bych to měla poslechnout a přijmout. Protože v tomto případě se mi to může akorát tak nelíbit, můžu s tím nesouhlasit a to je asi tak všechno, co s tím můžu dělat, že...
A napřít svý síly alespoň částečně i jiným směrem...
A tak s pocitem ukřivděnýho, na kterém bylo spácháno bezpráví (nijak fatální, nebojte se, vlastně vcelku o nic nejde :-)) vkládám jednu šílenost, která se zaboha nedá dobře vyfotit a stálo nás to s mužem docela dost úsilí, než se to aspoň trochu slušně tak, aby to odpovídalo skutečnosti, vyfotilo. A proč ty šílené barvy? Protože většinou mělo to, co je šílený, největší úspěch ;-)))

Aneb smiřuju se s tím, že i nadále budou moje šperky vystavený vedle psího žrádla... Víte, ne že bych neměla ráda pejsky (no vlastně je ani moc ráda nemám), ale když vidím fotku psích sucharů ovázaných špagátem vedle svých šperků, vybaví se mi, jak můj náramek, který mě stál mnoho hodin práce a spoustu fantazie, leží v tom smradlavým regále v Kauflandu, kde jsou všechny ty psí srágory uložený, vedle nich...

Za hranice?

2010-07-18T18:23:00.001+02:00

Nějakou dobu už se snažím nebrázdit jen české rokajlovošicí vody, ale mrkám nesměle přes hranice a nakukuju, co kdo umí, jak co funguje, kdo s čím zachází... Vylepuju svoje fotky na Flickr a šmíruju po ostatních uživatelích této aplikace, gůgluju přes klíčová slova, ve čtečce mám spoustu odkazů atd.
On ten Flickr má asi něco do sebe, obzvlášť když je jeden trochu aktivní a šmíruje taky do jiných účtů, nechává svoje fotky v "poolech" různých zájmových skupin a tak různě.
Takže ty hodiny a hodiny zabité sezením u internetu a surfováním přinesly první malé ovocíčko - mischky si taky někdo všimnul ;-)))

Ten den vzrostl počet návštěvníků tohoto zatím nepříliš navštěvovaného blogísku mnohonásobně. Teď už je to zase v "normálu", ale to nic nemění na tom, že mě to celé potěšilo a pěkně nakoplo :-)

Dva jednoduché kousky

2010-07-11T20:27:00.000+02:00

Měla jsem chuť se zaprvé naučit něco nového a zadruhé si od složitých kousků trošku oddechnout u něčeho pravidelného a jednoduššího. A taky si trošku pohrát s barvami, do jemna, do pastelova...

Takže protože jsem v tomto stylu nedělala ještě nic krásně sytě modrého, vzniknul tento náramek:

A po něm pak jeden jemný narůžovělý a jedna soupravička levandulová:

Žhavé uhlí a trocha jantaru

2010-06-23T10:54:00.000+02:00

V poslední době moc času na šití nebylo. Udělala jsem jeden vyšívaný náramek v barvě, jakou jsem ještě nepoužila - červený. Je krásný - škoda, že fotku se mi nepodařilo udělat takovou, aby odpovídala skutečnosti...

Z výstavy minerálů v Tišnově začátkem letošního května jsem si kromě jiného dovezla i kousek jantaru. Není v něm ani mravenec ani žádný jiný hmyz, ale i tak je krásně průhledný a můžete si z kresby uvnitř představit, cokoliv chcete :-)

To je prozatím všechno, ale už se dokončuje další kousek, tentokrát v modré barvě :-)

Druhé Chicago :-)

2010-05-21T22:14:00.001+02:00

Proč se ty náramky jmenují Chicago? Protože na těch tubičkách, ve kterých ten šíleně drahej materiál je, je chicagská webová adresa nějakýho obchodu, ze kterýho to zřejmě pochází...
Nechci kopírovat a používat vzory pro peyote stažené z internetu, ať jsou sebevíc jednoduché. Takže jsem minulý týden sedla k PC a ten jednoduchý a primitivní vzor jsem si prostě navrhla sama. Kvůli rozkresu.
Co já vím, třeba se časem dopracuju k lepším ;-)

Jedna zákaznice mě taky oslovila, zda by se k tomuto stylu náramků daly udělat i náušnice. Šité náušnice sice dělám, ale doteď jen ty kulaté, na které se ale Miyuki Delica zrovna moc nehodí, tedy v případě, že je neprokládáte i jinými korálky různých velikostí. Ale pak mě cosi napadlo:

Další spousta možností... ;-)

Druhá Provence

2010-05-09T18:17:00.000+02:00

Posledních čtrnáct dní jsem věnovala výrobě náramku, částečně na zakázku. Proč částečně? Nedávno se na mne obrátila zákaznice, zda bych jí nevyrobila náramek, který už jsem prodala. Jedná se o ten fialový, co je tuším první v tomhle blogu. Jelikož nevyrábím stejné věci víckrát, dílem proto, že chci zachovat originalitu a dílem také proto, že mne jednoduše nebaví opakovat stejné věci, jsem zprvu náramek udělat odmítla, poté nezávazně napsala, že se pokusím...
Vyšívaný šperk jsem nedělala už delší dobu a zastesklo se mi po změně, navíc měl být náramek 5 cm široký, což slibovalo přece jen určitý rozdíl od toho prvního...
Takže - tady je:

Cabo de Hornos

2010-03-23T22:55:00.003+01:00

Nedávno jsem četla knížku. Ne, nebyl to cestopis, bylo to trochu sci-fi a trochu dobrodružný. A dobře napsaný. Děj knížky se odehrával poblíž Mysu Horn a protože se mi představy při čtení mísily s představama o tom, jak by měl vypadat ten kousek, co udělám do níže zmiňované soutěže, nakonec jsem to dala dohromady.

Proč?

Protože moře není vždycky modré...!!! Protože Mys Horn znám z knížek už od dětství jako hrob námořníků, jako místo, kde téměř nepřetržitě zuří bouře a fičí vichr a mnohametrový vlny zalévají paluby lodí...

Modrých moří už byla spousta. Ale moře není vždycky modré...

Požitek

2010-03-13T23:14:00.000+01:00

Po japonském rokajlu Miyuki Delica jsem pošilhávala už dlouho, záviděla těm, co ho mají k dospozici ty úžasně úhledné a přesné výrobky a říkala si, jaká škoda, že tenhle materiál tady k dostání není...
Je. Za dosti šílenou cenu. Obětovala jsem spoustu peněz a nechala si poslat pár tubiček 7,5 g, každá barva jiná. Přišel maličký lehoučký balíček za tisícovku, na obsah jsem napřed jen koukala a nevěděla, co si s takovou drahou nádherou počít... Pak jsem neodolala a pustila se do náramku. Vzorek jsem hodila od oka, podle momentálního nápadu, nic jsem nekreslila a neplánovala.
Ve třech čtvrtinách práce mi došly ty tmavě modré korálky... Co s tím? No jedině doobjednat, přece to nenechám nedokončené! A přece si nebudu kupovat jednu tubičku, když už tam nakupuju... A tak mě opustila další tisícovka...

Ale nemrzí mě to. Byla radost z tohoto materiálu dělat! Není to "každý pes jiná ves", jeden korálek je jako druhý, je požitek s ním pracovat!

Co jsem spáchala...

2010-03-11T12:30:00.000+01:00

Ono mi to strašilo v hlavě už delší dobu. Jenže já jsem vždycky byla sólovej hráč, co si vystačí sám a nerad se druží, seskupuje a sdílí. Takže jsem na to sice myslela, ale netroufala si něco v tom podniknout...
Až přibližně před čtrnácti dny - fler upravil řazení zájmových klubů a já se rozhodla do toho jít :-)
Co si od toho slibuju? Nic zvláštního. Třeba se to ujme a třeba ne. Třeba nakonec nebude zájem, třeba bude...

Můžu říct jenom tolik, že zatím mě to hodně bavííííí - a o tom to je!

Co vlastně? Mrkněte se SEM.
A kdo je na FB, může i sem.

Zatím vymýšlím a přemýšlím a fantazie pracuje... na výsledek si budete muset 6 týdnů počkat ;-)

Zelený šutráček

2010-02-28T14:24:00.000+01:00

Zelený vyšívaný kousek, uprostřed tromlovaný zelený avanturín :-)
Snad se bude líbit...

Ohni se mnou pojď...

2010-02-14T19:23:00.003+01:00

Po dlouhé době jeden freeform.
Někdy koncem loňského roku mě jedna zákaznice požádala, zda bych mohla udělat podle jednoho z mých už dávno prodaných náramků podobný v ohnivých barvách. Začátkem ledna jsem zrealizovala, bohužel jsem nenaplnila očekávání, tak jsem to vzala jako výzvu, navíc se mi podařilo nedávno koupit krásný tromlovaný karneolový kamínek a výsledkem je ohnivý freeform náramek, který ve skutečnosti vypadá ještě mnohem líp než na fotkách...
Název je citace z Městečka Twin Peaks :-)

Dva nové kousky

2010-02-07T16:31:00.003+01:00

První náramek jsem původně udělala pro sebe, na jeden jediný ples, kterýho jsem se měla zúčastnit. Bohužel jsem to nějak neodhadla a udělala ho příliš velký, takže jsem si ho ani nevzala, přestože byl k plesovým šatům :-(
A zima už je mi dlouhá. Nebaví mě mráz, nebaví mě sníh, nebaví mě chlad. Těším se na jaro. Až ze zmrzlé země vykouknou první zelené výhonky...

Aztec

2010-01-23T15:37:00.002+01:00

Ještě pořád mě circular brick stitch neomrzel. Baví mě experimentovat s barvama. Tentokrát jsem vyhrabala ze zásob čtyři kamínky syntetického tyrkysu, válí se mi doma už dva roky a absolutně jsem nevěděla, co s nima. Mají nepravidelný tvar, takže náušnice by byly každá jiná.
U náramku to nevadí :-)

Barvy bouřky a korálu

2009-12-19T17:20:00.002+01:00

Dva nové kousky poslední doby. Prozatím se mi líbí tenhle styl náramků, baví mě hra s barvama.

Moře a slunko

2009-11-30T12:05:00.003+01:00

Nedávno se mě kdosi dotázal, jestli bych mohla udělat něco v modro-černo-zlaté kombinaci. Ta černá mi do toho tentokrát jaksi nezapadala, takže jsem ji nahradila hodně tmavě modrou a udělala náušnice a náramek do soupravy.
Vystavila na fleru a chystala se vystavit i na Etsy. Ale ještě než jsem to stihla udělat, byl náramek prodaný... Takže repete, v nejbližší době :-) A časem určitě i něco v té akvamarínovo-zlato-černé kombinaci...

Na maturitní ples

2009-11-22T13:09:00.007+01:00

Slíbila jsem, že udělám :-) Chtěla jsem udělat něco originálního, něco, co jsem ještě nedělala, ale pak jsem dostala strach, že když budu zkoušet, nestihnu termín, protože budu párat, šít a zase párat, a tak jsem prostě zůstala u svýho osvědčenýho způsobu, jen volba barevné kombinace je originál, takovou jsem ještě neměla.
Doufám, že jsem aspoň trochu splnila očekávání :-)
Délka náramku 18,5 cm včetně zapínání, šířka maximálně 4,2 cm.
Délka náhrdelníku 47,5 cm včetně zapínání, délka přívěsku celkem 10,5 cm.

Dva...

2009-10-11T21:19:00.003+02:00

V poslední době jsem dostala chuť na trochu pravidelnosti, a protože fialový Bollywood měl onehdy docela úspěch, ušila jsem v minulých dnech dva náramky ve stejném stylu, ale jiných barvách.
První jako slunko podzimní...

Druhý jako les, v němž pořád prší...

Hadi

2009-10-04T15:12:00.006+02:00

Tak a tady je druhý náramek pro Gombu :-)

Nikoliv poprvé mě napadlo do vyšívaného náramku dát něco konkrétního. Ale poprvý jsem to zrealizovala.
Ufff. Musím říct, že to bylo mnohem pracnější než ty ostatní náramky, co jsem doteď udělala. Dalo mi to pěkně zabrat.
Vyšel z toho nenápadný vzor, tak trochu jako hadí mozaika. Snad se bude líbit...

Fialová pokračuje...

2009-09-20T17:06:00.004+02:00

Při práci na náramku, který je v minulém článku, jsem si vzpomněla na kamínek světlého ametystu, který jsem nedávno koupila.
Vznikl z toho jednoduchý náhrdelník - obšitý kamínek, ve kterém jsou vidět prasklinky a lomí se v něm světlo, protože z druhé strany je částečně odkrytý, a trojbarevná šňůra šitá stylem rybí kost.
Není moc dlouhý, tak akorát do malého výstřihu. Nosí se pohodlně a vypadá efektně.

Tak trochu orient...

2009-09-12T19:15:00.004+02:00

Po vyšívaném náramku jsem dostala chuť na něco jednoduššího, míň komplikovaného, u čeho se nemusí moc myslet :-) Vyštrachala jsem ametystové korálky, použila je jako středy, prohrabala důkladně krabici s TOHO rokajlem (tam je mi vždycky trochu zatěžko sahat, v těch pytlíčcích je těch drahých korálků tak málo, že je mi líto je používat), navybírala všechno, co mělo něco společného s fialovou barvou, našila kolečka, spojila je k sobě a je z toho náramek...

Osobně si myslím, že nejlíp by se vyjímal na zápěstí nějaké břišní tanečnici ;-))

Na přání

2009-09-06T16:01:00.005+02:00

Před nějakým časem se mě kdosi zeptal, jestli bych byla schopná udělat i náramek ve stylu pánském. Původně jsem si myslela, že k tomu nutně potřebuju nějaký čistě mužský komponent, ale nějak jsem na žádný nemohla narazit, lebky a kříže mi nepřišly zrovna vhodné a prostě nic jiného mě do nosu necvrnklo.
Takže nakonec je to jen stříbrnošedočerný labradoritový kamínek. A spousta rokajlu v ostrých tvarech... A v tmavých barvách - olejová, černá, šedá, kovová, pro kontrast trošku zlaté a stříbřité. Šířka 4 cm, délka pro obvod zápěstí cca 17,5 cm :-)
Snad se bude líbit...

El Corazón

2009-08-08T23:43:00.003+02:00

Nedávno jsem se zastavila v obchůdku, kam chodím hrabat se v krabicích s minerály a polodrahokamy a tromlovanými kamínky. Nakoupila jsem pár šutýrků, doma je dala do jednoho pytlíčku a schovala k těm ostatním. Když jsem pak koncem minulého týdne přemýšlela, do čeho se dál pustím, vzala jsem ten pytlíček, vysypala kamínky a hrabala se v nich.

Do ruky mi padlo malé "býčí oko". Zkusila jsem ho obšít červenohnědým a zlatavým rokajlem, pak navázala temně červenými odstíny a čím častěji jsem se na to koukala, tím víc mi to připomínalo srdce. Dozdobení droboučkým červeným rokajlem už se pak nabízelo samo... Nebo to nepřipomíná žilky?

Letní bouřky

2009-07-22T22:55:00.005+02:00

Odjakživa mě fascinovaly. Stávám u okna, na balkoně, na verandě, abych měla to divadlo z první ruky. Vždycky, když se někde na obzoru objeví ten olověný mrak, čekám...

"Bubák tam leze," říkávalo se u nás doma, když jsem byla malá, když se zatmělo nad kopcem, co se mu říká Rampach. Říkám to doteď. Od Rampachu chodily skoro všechny neškodné letní bouřky. Letošní léto je trochu výjimkou. Letos chodily z jiných směrů, bohužel.

Fascinuje mě, jak bouřkové mraky ztmavnou, když svítí slunko. Jak se neškodná šeď na obzoru změní v hrozivou šedomodrou zeď. Jak v dálce jsou vidět provazy deště, jak se s postupujícím živlem ztrácí okolní krajina. Pod dojmem tohoto přírodního divadla vznikl i další náramek. Musela jsem ho udělat, musela jsem použít barvy bouřkového mraku - černá, šedá, zlatostříbřité okraje... Doprostřed náramku jsem zasadila labradoritový kamínek, co hází stříbrné odlesky, jako ty bouřkové mraky...

Přemýšlím, že by mohl podobně vypadat i náhrdelník...

Tyrkys a oranžová

2009-07-16T22:22:00.004+02:00

Mám moc ráda tuhle barevou kombinaci. Nedávno jsem si koupila sarong ve stejných barvách. Sarong jsem sice nosila akorát na dovolené u moře, když bylo večer chladno a teď v tomhle vedru nechodím ani k vodě, ale jsou to prostě moje barvy.
Karneolový kamínek jsem měla doma už dlouho a přemýšlela jsem, jak jej nejlíp použít. A tak ze zbytků dojmů z letošního týdne u moře vznikl nový náramek:

Vidím taverničku někde ve Středomoří, kdosi sedí na zahrádce, popíjí mojito, přes ramena ten tyrkysovooranžový sarong a na zápěstí tenhle náramek... Škoda, že to nejsem já...

Pod hladinou

2009-06-22T21:01:00.004+02:00

Nedávno jsem přinesla domů perleťový donut. Když jsem ho v obchůdku v té vitrínce uviděla, měl tak fantastické barvy, že jsem ho musela mít. Většinou nakupuju komponenty a materiál tím stylem, že když se mi něco líbí, koupím to, aniž bych věděla, co konkrétně s tím. Nápad musí napřed uzrát. Původně jsem si ho koupila pro sebe, že si ho jen tak zavěsím na krk, ale má tak nádherně modrofialovočernou barvu, že by byla škoda ho nepoužít na něco pořádného.

Tak vznikl náramek ve stejných barvách, s donutem uprostřed :-) Přemýšlela jsem i nad náhrdelníkem, ale nějak nedostával pořád v hlavně konkrétní podobu, takže...

V současné době už vniká další...

Kalahari - do soupravy

2009-05-30T11:31:00.005+02:00

Celý minulý týden jsem strávila nad náhrdelníkem ve stejném stylu jako byl předcházející náramek. Chtěla jsem využít všechny ty pracně vyrobené fimokorálky. Široké válečky jsou šité cihlovým stehem, tenčí trubičky směrem k zapínání pak peyotem, je ohebnější.

Vidím ho na letně opálené pleti, ve výstřihu letních šatů...
Teď už mám rozpracovaný další kousek - tentokrát zase variaci na svůj klasický freeform - nechte se překvapit ;-)

Něco jiného - Kalahari

2009-05-23T20:31:00.006+02:00

Před časem jsem zkusila vyrobit imitaci slonoviny z fima. Uhňácala jsem několik korálků, nazdobila podle své fantazie a pak se s nima ještě nekonečně dlouho piplala a mazlila než jsem byla spokojená.

A pak jsem zas nevěděla, co s nima. Na obyčejné navlečení na šňůrku mi jich bylo líto, protože daly tolik práce, strávila jsem nad nima víc než víkend. A protože mají tak trochu etno vzhled, napadlo mě udělat k nim rokajlové šité válečky a všechno to navléct na šňůrku.

Výsledek vypadá takto:
Na korálcích jsou zblízka vidět "leta". S dalšími korálky se zatím pracuje, za pár dní se tu objeví náhrdelník...

Konečně!

2009-05-16T21:29:00.006+02:00

Poslední zakázka je hotová. Poprvé jsem se pustila do náročnějšího náhrdelníku, zákaznice si přála k jednomu z mých náramků i náhrdelník. Původní náramek byl freeform, ale nějak mi neseděla ta představa, že zavěsím freeformový kousek na šitou šňůru, prostě mi nějak nešlo představit si tvar... Když jsem seděla nad tou spoustou zeleného rokajlu, napadly mě listy...

Náhrdelník je z několika různých lístků, freeform stylem přichycených k sobě. Šňůra, na které je přívěsek zavěšen je spirálová. Náhrdelník vypadá na krku úchvatně...

Jen škoda, že jsem se asi zákaznici netrefila do vkusu. Prý si přála něco víc abstraktního... :-(

V každém případě jsem ráda, že je poslední zakázka za mnou a mám volné ruce k vlastní tvorbě. A pak taky jsem s výsledkem spokojená a to mi dodalo odvahy k tvoření náhrdelníků, čemuž jsem se dosud vyhýbala s obavou, že na to nemám...

Taková malá mezihra

2009-05-06T21:58:00.005+02:00

Než se pustím do své poslední zakázky, chtěla jsem udělat jen tak něco svého, abych oživila krámek a taky abych ručičkám dopřála změnu.
Kamínků se mi doma válí spousta, kupuju je už nějakou dobu s tím, že se mi jednou budou hodit, navíc to byl můj nápad zakomponovat je do šitých šperků, většinou lidi obšívají kabošony nebo už broušené či jinak upravované šutýrky, což mě až tak nebere, dělá to kdekdo.
Jakmile zjistím, že někdo začal dělat stejné věci jako já, přestanou mě bavit. Přestane se mi chtít se jima zabývat, vymýšlet jejich novou podobu, když zapadnou mezi spoustu ostatních podobných věcí.

Proto mě napodobování a všelijaké vysosávání cizích nápadů tak štve. Protože mi to bere chuť do tvoření.

Tak tady je:

Sahara Sun...

Mozaika

2009-05-02T19:22:00.002+02:00

Poslední kousek zakázky je hotov. Tento náramek je trošku jiný než ty předcházející, vzor je víceméně pravidelný, poskládaný do pravoúhlých tvarů. Teď jen doufám, že si všechny tři objednané kousky zákaznice vezme...
Ještě mám před sebou jednu věc na zakázku, je trošku náročnější než to, co jsem dělala dosud, takže zkusím předtím, než na ní začnu dělat, ještě spáchat něco svého, už se na tom pracuje :-)

Inferno

2009-04-26T23:14:00.005+02:00

V pátek se na mě obrátila zákaznice s tím, že by chtěla červenočernou soupravu. Náramek, náhrdelník a náušnice. Odmítla jsem, je to tak na čtrnáct dní práce a mě čeká kromě dokončení toho, na čem právě pracuju, ještě jedno náročnější dílko.
Ale protože se v pátek prodaly dvoje šité náušnice a mně tam zůstaly jen černobílé a pak takové nenápadné duhové, vzpomněla jsem si na černočervenou kombinaci a včera spáchala jedny další.
Černočervené, uprostřed granát. Pekelné!

Zakázka

2009-04-19T22:22:00.004+02:00

I když jsem zastavila výrobu náramků na zakázku, ještě pořád pracuju na těch, co jsem přijala někdy kolem Vánoc a začátkem letošního roku. Měla jsem to hezky rozplánované po čtrnácti dnech, ale po pár dnech jsem zjistila, že jestliže budu zakázky brát dál, budu mít až do dalších Vánoc co dělat! Musela jsem příjem zastavit, původně jsem myslela, že dočasně, ale už jsem ho znovu neobnovila.

Předposlední zakázku dělám právě teď. Jsou to tři vyšívané náramky. Dva z nich jsou už hotové, ten druhý jsem dokončila včera.

Je to předposlední zakázka. Ještě zbývá jeden náramek pro tutéž zákaznici, pro kterou jsou tyto dva. A pak ještě jedna, poslední zakázka.

Živá voda

2009-04-13T23:29:00.005+02:00

Zatím poslední freeform náramek jsem vystavila koncem března, vydržel několik hodin a pak se hned prodal.
Už dlouho jsem chtěla vyzkoušet zasadit do freeformového náramku přírodní leštěný kamínek. Pak jsem si na víkendovém pobytu s jógou v Karlově Studánce koupila pár kamínků, mezi nimi i křišťál. Protože je to kamínek čirý, hodila se k němu jakákoliv barva, ale mně se v tu dobu chtělo pracovat s červenou, takže jsem zkombinovala červenou a černou barvu.

Trošku voda, trošku krev... Proto ten název.

Začátky

2009-04-13T23:06:00.000+02:00

Šití z korálků, neboli tkaní v ruce, mě chytilo tak před dvěma lety naplno. Nějaký čas jsem tvořila jen pro sebe, protože s větším množstvím žen do styku téměř nepřicházím, navíc jsem si nikdy moc nevěřila, takže jsem se ani nikde nechlubila, jen občas mi někdo pochválil náramek... Pak vznikl prodejní web fler a já mu propadla.
Nadále svoje věci moc nenosím, protože v zaměstnání je na sobě mít nesmím a těch pár minut, co trvá cesta do práce a z práce to nestojí za to, ale za poslední rok jsem zjistila, že je o moje věci zájem, že se líbí a že zákaznice, které si ode mne koupily šperk, se ke mně občas vrátí...
Upřímně - nejradši tvořím technikou freeform. Je tam příležitost pro fantazii, pro nekonečné kombinace barev, žádná svázanost pravidelným vzorem. Začínala jsem nějak takhle:Od té doby jsem jich udělala spoustu, ale o tom zase až příště...

Proč to nezkusit?

2009-04-13T12:25:00.000+02:00

Už jeden blog mám. Je anonymní. Tedy pro většinu lidí je anonymní. Jenže mi to přestává stačit. Věnuju se tak trošku kreativním činnostem a tam je publikovat nechci. Proto vzniká tenhle blog, právě tady. S angličtinou jsem trochu naštíru, jakožto věčný začátečník zvládám akorát základní fráze a základní slovní zásobu, takže jsem schopná pochopit obsah psaného, nikoliv však již vyplodit smysluplnou větu, takže ráda nakukuji do cizích blogů, nicméně na reakci se nezmůžu :-)

Tento blog bude o mém tvoření. Já vím, že to teď dělá kdekdo, ale to neznamená, že já nemůžu být další z tisíců, desetitisíců... Ve své sebestřednosti si troufám tvrdit, že i já mám co nabídnout a že se tu objeví věci originální...